Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Mejdan prý skončil. Jenže čí?

Mejdan prý skončil. Jenže čí?

Od některých pravicových politiků a komentátorů se v poslední době dozvídáme, že rozpočtové škrty a reformy mající za cíl zeštíhlení státních financí napříč Evropou jsou údajně logickým důsledkem skutečnosti, že jsme si žili nad poměry. Skončil prý velký mejdan, a rozhořčení rostoucího počtu lidí napříč Evropou je působeno poznáním, že nový mejdan hned tak nebude, neboť nejsou peníze.

 Není si prý ale třeba zoufat, protože ve skutečnosti jen málokomu hrozí propad do skutečné bídy. Životní standard dnešního chudého je ve srovnání s minulostí slušný, takže chudý dnes prý není ten, kdo ve většinovém vnímání jen s obtížemi zajistí životní potřeby své rodiny, ale spíše ten, kdo nemá tolik, kolik má jeho „referenční okolí“.

 Problém s takovým zdánlivě logickým popisem dnešní situace spočívá především v tom, že zužuje rostoucí rozčarování, především mladé generace, na ekonomické faktory. Jenže „rozhořčení“ ve Španělsku i jinde neprotestují primárně proti osekávání státních výdajů a tím i konci jakéhosi mejdanu, v němž, jak nedávno řekl jeden český politik, jsme si dosud žili jako „prasata v žitě.“

 Protestují především proti skutečnosti, že onen „mejdan“ udržovaly při životě síly nikým nekontrolovaného globálního kapitalismu, který když narazil do zdi, snaží se v podobě sanování bank a dalších soukromých institucí převést splácení enormních škod, které způsobil zejména finančními spekulacemi, na státní pokladny, a tím i na středně příjmové a nízko příjmové skupiny. Jde vlastně o jakousi privatizaci státu pod hrozbou, že ponechání bank a dalších soukromých finančních institucí jejich osudu by mohlo mít tragické následky.

 Dalším zdrojem rozhořčení je skutečnost, že privatizace politiky, včetně politických stran soukromými ekonomickými zájmy, dosáhla bodu, kdy už nejenom není jasné, kdo nám vlastně vládne, ale kdy se s pomocí nejrůznějších metod, jako je parazitování na státních zakázkách a korupce, přesouvají stání prostředky do rukou často neprůhledných soukromých skupin.

 Kocovina po mejdanu je tak působena především tím, že v posledních dvaceti letech jsme nebyli svědky, jak se tvrdilo, vítězného tažení liberální demokracie, ale spíše svědky vítězného tažení globálního kapitalismu pod hesly ekonomického neoliberalismu. Výsledkem jsou rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými, jakož i obrovské dluhy, které ovšem nezpůsobily primárně údajně přebujelé státy, ale především soukromé ekonomické subjekty, které působí v globálním měřítku víceméně bez kontroly.

 Výsledkem je „demokracie“, v níž zprivatizované politické strany a politici ovládaní mocí peněz dělají rozhodnutí, nad nimiž průměrný občan nemá žádnou kontrolu. Tvrdit tomuto průměrnému občanovi, že si musí utáhnout opasek, protože se prý právě on účastnil jakéhosi mejdanu, je ideologická lež, kterou začíná odmítat především mladá generace.

 Příští léta tak budou o poznání výbušnější než revoluce v roce 1968. Tehdy se podařilo liberální demokracii zůstat životaschopnou alternativou a společenskou nespokojenost absorbovat. Dnes ovšem „rozhořčení“ ve Španělsku i jinde už tomu, co z liberální demokracie udělal globální kapitalismus, nevěří.

Právo,  7.7.2011