Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Mezinárodní společenství je vůči USA pokrytecké

Mezinárodní společenství je vůči USA pokrytecké

Spojené státy na sebe vzaly odpovědnost za zničení Islámského státu a svět, zdá se, si oddechl. Téměř vůbec neslyšíme obvyklý chorus kritiků, kteří při každé předchozí intervenci USA v posledních letech namítali, že ta či ona vojenská akce USA není dostatečně posvěcena Organizací spojených národů.

Hrozba, kterou reprezentuje Islámský stát,  je příliš vážná, takže mezinárodní společenství bez reptání akceptuje, že Spojené státy--bez posvěcení Rady bezpečnosti OSN--daly dohromady alianci ochotných a pustily se do bombardování islámských extrémistů jak v Iráku, tak v Sýrii.

Tradiční kritici Spojených států namítnou, že současná ofenziva USA v Iráku a Sýrii je jen logickým důsledkem zpackané intervence v Iráku, kterou zahájila Bushova administrativa v roce 2003.  Kdo jiný než USA, které celou oblast svým jednáním destabilizovaly, by měl vylízat rozlitou kaši? Jenže tak jednoduché to není.

V obecné rovině je si totiž třeba položit otázku, zda k současné situaci muselo dojít, kdyby mezinárodní společenství, reprezentované OSN, bylo schopno účinné společné akce, když se irácký diktátor Saddám Husajn, už před tím usvědčený z genocidy s pomocí chemických zbraní proti  domácí opozici, vysmíval rezolucím Rady bezpečnosti OSN.

USA nakonec bez jasného mandátu Rady bezpečnosti podnikly intervenci v Iráku v čele tzv. aliance ochotných, navíc si američtí neokonzervativci udělali z Iráku jakousi laboratoř pro jimi vysněný vývoz demokracie. Experiment se nepovedl. Ukázalo se, že Američané dokážou bleskurychle vyhrávat války a obsadit nepřátelskou zemi, ale že nevědí přesně, co si v dobyté zemi počít dál.

Jenže tato kritika nesnímá vinu z mezinárodního společenství za jeho pasivitu a alibismus. Proti americké invazi nebyly jen některé evropské mocnosti, ale už tradičně  i země jako Rusko a Čína, takže ji nebylo možné prosadit coby akci OSN. Saddám  svými činy přitom autoritu OSN přímo podrýval, když si, řečeno lidově, dělal legraci z rezolucí Rady bezpečnosti.

Bylo samozřejmě možné nedělat nic, což ovšem neznamená, že by situace v regionu byla dnes lepší. Arabská jara, která smetla některé diktátory , kupříkladu v Egyptě, Tunisku a Libyi, nebo proti nim vyvolala povstání, jako v Sýrii, by nejspíš přišla i bez americké intervence v Iráku—s dopady, které vidíme v současnosti. Tedy včetně nárůstu vlivu islámských fundamentalistů a teroristických skupin v některých  státech.

Jisté je, že USA jsou pro údajné zastánce čistoty mezinárodního práva už deset let fackovacím panákem za to, že se nakonec rozhodly jednat víceméně na vlastní pěst. Podobně to schytávaly za zásahy v Libyi nebo před tím v Jugoslávii. Většinou musely ovšem na vlastní pěst jednat proto, že jakékoliv společné akce mezinárodního společenství pod praporem OSN blokovaly Rusko a Čína.

Rusko, které má vojenskou základnu v Sýrii, nakonec diplomatickou ofenzivou vloni odradilo USA od zásahu proti vražednému režimu prezidenta al-Assada.  Současný nástup Islámského státu se přitom zdá být nejen výsledkem selhání USA vytvořit v Iráku stabilní prostředí před stažením svých jednotek z této země, ale také mocenského vakua, které vzniklo v Sýrii kvůli krvavé občanské válce, kterou Assad rozpoutal za benevolentního přihlížení spojeneckého Ruska proti opozici.

Rusko jako jediná relevantní země nyní tvrdí, že i zásah USA proti Islámskému státu by měl být posvěcen Radou bezpečnosti OSN. Všichni ostatní dřívější kritici, včetně prezidenta al-Assada, mlčí nebo souhlasně přikyvují.

Pokud USA neuspějí, jistě se zase rozezní chorus kritiků, kteří budou zpětně vědět, jak se vše mělo udělat lépe. Nyní je ale naprostá většina mezinárodního společenství vděčná za to, že USA zasáhly—i bez předchozího rozhodnutí Rady bezpečnosti.

 Tato situace navozuje celou řadu palčivých otázek ve vztahu k akceschopnosti mezinárodního společenství v podobných krizích i ve vztahu k neobyčejné míře pokrytectví, která doprovází jakýkoliv vojenský zásah proti režimům generujícím humanitární katastrofy. Zbytek světa rád kritizuje USA za jejich supervelmocenské ambice, které prý narušují fungování mezinárodního společenství na principech rovnosti. Když se ale vynoří skutečná hrozba, jakou je Islámský stát, zdá se, že naprostá většina mezinárodního společenství je ráda, když se USA bez zbytečného váhání—a dokonce i bez posvěcení ze strany OSN--zhostí role globálního četníka.

ČRo Plus, 24.9.2014