Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Miloš Zeman prezidentem?

Miloš Zeman prezidentem?

Není překvapující, že současný prezident Václav Klaus podpořil prezidentskou kandidaturu bývalého premiéra za sociální demokracii Miloše Zemana. Od dob spolupráce v rámci tzv. opoziční smlouvy v letech 1998-2002 Klaus a Zeman vystupovali ve veřejném prostoru mnohem více jako spojenci, nebo jako alespoň politici ukazující si navzájem respekt, než jako političtí oponenti, kterými byli v první polovině devadesátých let.

Pro Zemana bylo Klausovo prezidentství určitým zadostiučiněním poté, co byl sám dosti potupně v prezidentském klání poražen s přičiněním špidlovského křídla ve vlastní straně. Právě zemanovci v ČSSD, spolu s některými komunisty, nakonec pomohli Klausovi na Hrad v roce 2003. Tato podpora pokračovala i v roce 2008, kdy ji v symbolické rovině podtrhla „tajná“ schůzka mezi Klausovým kancléřem Jiřím Weiglem a blízkým spolupracovníkem Zemana, lobbistou Miloslavem Šloufem.

Klausova podpora má svoji logiku nejen jako symbolické vrácení podpory, kterou Klausovi poskytl Zeman, ale i z hlediska historie. Klaus si je vědom, že éru transformace politicky zaštítili tři „velikáni“: Václav Havel, Miloš Zeman a on. 

Současný prezident si jen těžko může přát radikální zlom, tedy nástup „nové“ éry v podobě kandidáta, který s érou transformace nemá v symbolické rovině příliš společného, nebo dokonce kandidáta, který reprezentuje nejen něco zcela nového, ale navíc se staví kriticky ke „klausovskému“ dvacetiletí.

Jde také o zcela konkrétní zápis do historie. Zeman, jakkoliv zůstává k některým aspektům Klausova působení na začátku devadesátých let kritický, by ve funkci prezidenta Klausův odkaz dozajista spíše kultivoval, protože by jinak zpochybňoval vlastní politický odkaz, k němuž patří i opozičně-smluvní spojenectví s bývalým rivalem. Navíc nikdy nebylo jisté, do jaké míry byla politická rivalita mezi Zemanem a Klausem skutečná, a do jaké míry to bylo jen jakési rozdělení rolí mezi dvěma bývalými prognostiky pocházejících z početné skupiny prognostiků, kteří po roce 1989 ovládli českou politiku.

Klausova podpora pro Zemana je také tahem politického šachisty. Pokud by Zeman uspěl, vyvolá to uvnitř ČSSD nemalé pnutí, možná přímo rozkol. Plánuje-li Klaus po skončení prezidentství nějaký vlastní politický projekt, jak se spekuluje, není v jeho zajmu ani silná ODS, ani silná ČSSD. Největší šance má uspět za situace, kdy budou případní soupeři oslabeni. 

Obecně se soudí, že Zemanovy šance nejsou velké. V průzkumech veřejného mínění se zatím s odstupem umisťuje za duem Jan Fischer a Jan Švejnar. Klausova podpora jeho šance ovšem zvýší. Současný prezident má ve veřejnosti svoje silné zastánce, a pro mnoho z nich bude jeho názor směrodatný.

Otázkou ovšem je, jak silnou podporu má sám Klaus. Coby prezident si udržuje poměrně vysokou míru podpory u veřejnosti, ale není jasné, jak populární je jako politik a osobnost. Strany, které v roce 2009 nepřímo podpořil ve volbách do Evropského parlamentu, propadly.

Zemanovy šance by výrazně stouply, pokud by kromě Klause a jeho nejvěrnějších zastánců v české společnosti dali podporu Zemanovi také komunisté. Ti svého kandidáta zatím neoznámili.

Sečteme-li podporu, kterou měl Zeman doposud, a podporu lidí, kteří dají na názor současného prezidenta, plus podporu disciplinovaných komunistických voličů, měl by Zeman nejspíš našlápnuto do druhého kola.

Tam by hodně záleželo na tom, kdo by byl jeho oponentem. Pokud by se totiž neprobojoval do druhého kola kandidát ČSSD Jiří Dienstbier, mohla by se k Zemanovi pragmaticky připojit i část sociálně demokratických voličů. Je přitom jasné, že Zemana bude řada sociálně demokratických voličů tak jako tak už v prvním kole.

Zemana by tak paradoxně mohla do prezidentského křesla vynést podobná koalice, která přispěla ke zvolení Klause, jakkoliv Zeman by byl v mnoha směrech lepší prezident než Klaus. Docela jistě by byl více proevpropský a otevřenější diskusi o důležitých tématech. 

Na druhou stranu symbolicky reprezentuje i po dekádě absence v nejvyšší politice mnohé z jevů, proti kterým se veřejnost nyní bouří. Na současnou míru klientelismu, nepotismu, netransparentnost i systémové korupce v mnoha směrech „zadělala“, řečeno lidově, právě opozičně smluvní spolupráce Zemana a Klause. 

Prezidentská volba může tak být zajímavým testem české společnosti hned v několika směrech. Především se ukáže, zda je česká veřejnost schopná a ochotná vykročit za „transformační“ období a přijmout nový politický étos, anebo zda, jako už několikrát v minulosti, převáží ve společnosti zdánlivě připravené k zásadní změně politický konzervatismus. 

Zemanovi hraje v tomto ohledu do karet především skutečnost, že ve složitých časech, které se rýsují před Evropou, je mezi současnými kandidáty na českého prezidenta nejtěžší politickou vahou. Česká veřejnost se může navzdory všem výhradám vůči často kontroverznímu bývalému premiérovi přiklonit v takové situaci k „jistotě“. 

Kdokoliv, kdo bude chtít Zemana porazit, bude muset odhalit tento předpoklad jako falešný mýtus a přesvědčit rozhodující část české veřejnosti, že nastal čas pro zásadní změnu, kterou politik, připomínající ze všeho nejvíc exponát z časů dávno zašlých, rozhodně nepřinese.

Deník Referendum, 29.5.2012