Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Mýty o návratu komunistů k moci

Mýty o návratu komunistů k moci

Kdyby si nezasvěcený pozorovatel vytvářel názor na politickou situaci v České republice podle výroků Mirka Topolánka i dalších činitelů vládní koalice, nebo dokonce bývalého prezidenta Václava Havla, musel by se domnívat, že se u nás derou k moci komunisté. Topolánek před jejich nástupem varuje, protože prý vznikají po volbách do krajských zastupitelstev růžovo-rudé koalice, Havel pro změnu nemá prý ze vzestupu komunistů dobrý pocit. V podobném duchu píší i pravicové deníky, z nichž některé se snaží (marně) navodit pocit jisté paniky.

 

Takzvaný nástup komunistů v podobě koaliční spolupráce v krajských radách se ovšem ve skutečnosti koná jen v několika málo krajských radách. V dalších si sociální demokracie zvolila partnery jiné, včetně několika spojenectví s Občanskou demokratickou stranou. 

 

Není také na škodu poznamenat, že předseda ČSSD Jiří Paroubek před krajskými volbami otevřeně připouštěl, že v některých krajích koalice s KSČM mohou vzniknout. Voličům to evidentně vadilo poznání méně, než ve volbách poražené pravici a pravicovým komentátorům.

 

Navíc je třeba se zeptat, co onen nástup „k moci“ vlastně znamená. Jak známo, v krajích se rozhoduje o záležitostech, jako je krajské školství, krajské nemocnice, nebo krajské silnice. Tedy o tématech zcela věcných, které s „mocí“ mají málo společného. Pokud chce někdo veřejnosti vsugerovat, že například spolurozhodování komunistů o školách v krajské gesci bude mít na fungování těchto škol jakési  ideologické dopady, dost podceňuje inteligenci většiny občanů.

 

No dobře, namítnou někteří kritici spolupráce ČSSD a KSČM, možná komunisté nebudou rozhodovat o otázkách národní bezpečnosti a zahraniční politiky, ale jejich vtažení do krajské politiky je zaprvé symbolickým prolomením jejich izolace, zadruhé první krokem k jejich vtažení do koalice na celostátní úrovni.

 

Pokud jde o symboliku, ta utrpěla povážlivé šrámy mnohem dříve než nyní. S komunisty spolupracují už dávno na komunální úrovni v podstatě všechny strany, komunisté pomohli dvakrát zvolit (jednou přímo svými hlasy, podruhé svojí pasivitou) prezidentem Václava Klause. Pravicoví politici, kteří nyní před komunisty varují, tehdy mlčeli. Klaus po svém prvním zvolení pozval předsedu KSČM Miroslava Grebeníčka do Lán.

 

Pokud jde o možný podíl na vládní moci, musela by ČSSD nejprve zrušit usnesení svého bohumínského sjezdu, jehož se zatím pevně drží. I kdyby tak učinila, a KSČM by nakonec na nějaký podíl na vládní moci dosáhla, je z dlouhodobé dynamiky české politické scény a volebních výsledků zřejmé, že by se tak mohlo stát pouze v případě, že by silná ČSSD potřebovala slabého partnera pro přímou nebo nepřímou podporu.

 

Jinými slovy, ČSSD by s KSČM určitě na vládní úrovni nespolupracovala, kdyby byly politické síly obou stran téměř vyrovnané, neboť by jí KSČM za takových okolností docela jistě vydírala, jak je dobrým zvykem komunistů. Při pohledu na poslední průzkumy veřejného mínění se navíc stále více zdá, že neustálé posilování ČSSD se děje i na úkor KSČM.

 

Je třeba také zopakovat, co i autor tohoto textu píše už několik let.  Tedy, že KSČM je stranou na ústupu, nikoliv na vzestupu. Je to politické uskupení, v němž dominují staří lidé. Průměrný věk členstva přesahuje 70 let, což znamená, že se KSČM nedaří přilákat mladé lidi. Mladí komunisté jsou sice hluční, ale marginální. Kdo se bojí o osud české demokracie, měl by si spíše všímat rostoucího vlivu pravicových extrémistů.

 

Pokud je třeba důkazů o tom, jak špatně na tom komunisté jsou, stačí čísla z posledních průzkumů volební podpory stran. Ač se světem šíří ekonomická krize, která v jazyku komunistů předznamenává téměř konec kapitalismu, preference KSČM výrazně nerostou. I levicoví voliči evidentně více věří řešením nabízeným sociálními demokraty.

 

Často se můžeme setkat s argumentem, že komunisty legitimizuje předseda ČSSD Jiří Paroubek, který s nimi prý de facto vládnul během svého premiérování, a který už před volbami v roce 2006 nevyloučil vytvoření menšinové vlády ČSSD s podporou KSČM. Ono spoluvládnutí je mýtus, neboť spolupráce ČSSD s KSČM na prosazení několika zákonů byla do značné míry reakcí na skutečnost, že se lidovci pod vedením Miroslava Kalouska, ač byli koalici s ČSSD, už dříve začali chovat jako příští koaliční partner ODS. Navíc ČSSD prosazovala spolu s KSČM jen zákony, kde šlo o levicovou politiku, jako byl zákoník práce. Záležitosti strategické a bezpečnostní povahy zůstaly pevně v rukou vládní koalice.

 

Paroubek navíc KSČM postupně decimuje. Kritici namítnou, že tak činí s pomocí populismu. Pokud tomu tak opravdu je, měli by kritici vysvětlit, zda kromě patetického volání po zákazu KSČM 19 let po té, co k tomu byla skutečná šance, mají nějaké lepší řešení. Je-li nejlepší zbraní proti KSČM její postupné oslabování, jak někteří tvrdí, pak Paroubek dělá přesně to. Nic na tom nezmění ani varování, že prý pouští KSČM k moci.

 

K nejtrapnějším argumentům komunistobijců patří ten, podle nějž vlastně není mezi českou ČSSD a KSČM až tak velký rozdíl. Někteří komentátoři se dokonce nestydí napsat, že zatímco KSČM jsou komunisti současní, ČSSD jsou ti bývalí.

 

Je to nejapné už proto, že ČSSD je jedinou sociální demokracií či stranou demokratické levice v bývalém sovětském bloku, která nevznikla z komunistické strany. Mnoho lidí tuto stranu obnovovalo proto, že byli autentickými antikomunisty. Mnoho antikomunistů mnohem méně autentických, ale o to hlasitějších (a dodnes halasných) se nahrnulo spolu s mnohými bývalými komunisty do ODS. Nemálo bývalých komunistů se přidalo i k ČSSD, jenže stejně jako bývalí komunisté v ODS zůstali v menšině.

 

Pokud jde o Paroubka, možná by bylo lepší nechat ona neustálá „hodnocení“ jeho osobnosti a údajných politických sklonů až na dobu, kdy se bude mít šanci skutečně předvést. Onen rok, během něhož vytáhnul ČSSD ze dna preferencí až k téměř vítězství ve volbách, nebyl skutečným měřítkem, neboť Paroubek působil spíše v roli (úspěšného) politického údržbáře.

 

Jisté je, že i v této roli předával Českou republiku vládě vedené ODS ve stavu, o kterém si dnes můžeme nechat jen snít. Poukazy pravice na populistické zadlužování země před volbami míří i do vlastních řad, protože dárky pro voliče chystaly svorně všechny strany. A poukazy na korupci či roli organizovaného zločinu vypadají směšně ve srovnání s tím, co dokázala na tomto poli udělat současná vláda.

 

Pokud nechce politická pravice dostávat další volební výprasky, možná by se místo výkřiků o Paroubkově populismu, jeho údajných nedemokratických tendencích, nebo funkcionářské dikci měla soustředit na skutečnost, že současný předseda ČSSD je schopný politik. Ba je dokonce možné argumentovat, že novináři z Lidových novin, MF Dnes, Hospodářských novin, Respektu a některých televizí dláždí ČSSD cestu k dalšímu masivnímu volebnímu vítězství. Pro mnoho lidí je totiž stále trapnějším zážitkem konzumovat zprávy o Paroubkově údajných špatnostech, když zde vládne vláda založená na podezřelých přeběhlících, a když vládní strany předvádí, co předvádí.

 

Jeden příklad za všechny: i omezení toho, co mohou média zveřejňovat, vtělená do nového Trestního zákoníku, který schválila Poslanecká sněmovna, byla iniciativou poslanců ODS. Přesto jsme si za posledních několik let mohli přečíst bezpočet komentářů, že to bude právě Paroubek, který tady po ficovském způsobu bude omezovat svobodu tisku.