You are here: Home Members redaktor's Home Mýty okolo přímé volby prezidenta

Mýty okolo přímé volby prezidenta

Schválení ústavního dodatku, jímž se zavádí přímá volba prezidenta, bylo doprovázeno celou řadou varovných předpovědí o tom, co vše může tato novota v českém ústavním systému způsobit. Debata, která schválení dodatku předcházela, přitom ne vždy důsledně oddělovala otázky čistě teoretické od politických úvah, a poněkud zanedbávala srovnávací pohled.

 V čistě teoretické rovině převažoval mezi ústavními experty názor, že přímá volba prezidenta nedává v české parlamentní demokracii velký smysl, protože hlavou exekutivy je a nadále zůstává premiér. Proč tedy posilovat, byť i nepřímo, sílu prezidentského mandátu tím, že bude přímo odvozen od vůle lidu?

 Pádné byly i argumenty, že je poněkud protismyslné posílit přímou volbou legitimitu prezidentského mandátu a přitom oslabit prezidentské pravomoci, jak se to nakonec stalo v českém případě. Stejně pádné byly argumenty, že přímo volený prezident by neměl zůstávat ústavně „neodpovědný“, a že by bylo záhodno vytvořit méně složitý způsob odvolání prezidenta, než jaký byl nakonec přijat v podobě třípětinových většin obou komor parlamentu, jichž je zapotřebí k ústavní žalobě na prezidenta.

 Zároveň se ale i v teoretické rovině objevila celá řada argumentů, které je snadné zpochybnit. Tak především není pravdivé časté tvrzení, že přímá volba prezidenta automaticky vyžaduje větší prezidentské pravomoci, nebo že se dokonce rovná opuštění parlamentní demokracie ve prospěch poloprezidentského systému.

 Srovnávací analýza totiž ukáže, že v Evropské unii se prezidenti doposud volili přímo ve dvanácti zemích a nepřímo v pouhých sedmi (dalších sedm jsou monarchie, kde se prezident nevolí vůbec), přičemž s výjimkou Francie, která je z ústavy poloprezidentským systémem, nepřestala žádná z dvanácti zemí, které mají přímou volbu prezidenta, fungovat jako parlamentní demokracie.

 Je tedy zřejmé, že spíše než způsob volby prezidenta je pro povahu ústavního systému důležité nastavení pravomocí prezidenta v ústavě, jakož i jasná definice vztahu mezi prezidentem a premiérem, potažmo vládou. Důležité jsou také zvyklosti, osobnost prezidenta, i politická kultura.

 Nepodstatná není ani povaha většinového systému, který se při volbě prezidenta používá. I u nás to bude systém dvoukolový, který na rozdíl od systému jednokolového, v němž vítězí kandidát s největším počtem hlasů v jediném kole, eliminuje extrémy.

 Jinými slovy, podobně jako je tomu ve volbách do Senátu, nezíská-li nějaký kandidát nadpoloviční většinu hned v prvním kole, musí se voliči v druhém kole rozhodnout mezi dvěma nejúspěšnějšími kandidáty z kola prvního. To znamená, že se obvykle prosadí kandidát, který dostane nejen hlasy svých příznivců z prvního kola, ale také je přijatelný jako „menší zlo“ pro voliče, kteří pro něj v prvním kole nehlasovali.

 I proto nenajdeme v zemích EU, kde se prezident doposud volil přímo, příklad země, kde by zvítězil vyslovený populista nebo dokonce extremista, což bylo jedno z varování, která bylo možné zaslechnout v české debatě.

 Až na výjimky, například v podobě současného Rumunska nebo Polska v době prezidenta Lecha Kaczynského, bychom také těžko hledali příklady zemí, v nichž prezident využívá, nebo dokonce zneužívá, svého mandátu „od lidu“ k vyvoláván konfliktů s vládou. Paradoxně byl nejviditelnějším příkladem takového chování v zemích EU český prezident Václav Klaus, který byl přitom zvolen parlamentem.

 K mýtům, jak vyplývá ze srovnávací analýzy, patří i tvrzení, že si prezidentský úřad jednoduše v přímé volbě někdo koupí, protože si bohatý kandidát bude schopen zaplatit nákladnou volební kampaň. Do kategorie těchto mýtů patří i oblíbené tvrzení, že prezidentem lidé zvolí nějakého představitele popkultury.

 V žádné ze zemí EU, kde se prezident volí přímo, se nikdy nic podobného nestalo. Voliči nakonec vždy dali přednost kandidátovi s politickými zkušenostmi. V naprosté většině případů navíc zvítězil kandidát podporovaný přinejmenším jednou z hlavních politických stran.

 Největším problémem tak ani v českém kontextu není samotná přímá volba, ale spíše skutečnost, že když už se měnila ústava, nepodařilo se vyjasnit vztahy mezi prezidentem a vládou v některých oblastech, jako je například zahraniční politika a sjednávání i ratifikace mezinárodních smluv. Prospěšné by bylo i ústavní vyjasnění prezidentových kroků při odvolávání ministrů  a jmenování nové vlády.

 Mnohé ale bude záležet na osobě prvního přímo zvoleného prezidenta, který svým jednáním vytvoří určitý precedens. Není přitom důvod se domnívat, že by to byl prezident více aktivistický, než je ten současný, který byl zvolen nepřímo.  

Parlamentní magazín, březen 2012