Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Na evropskou periférii míříme dobrovolně

Na evropskou periférii míříme dobrovolně

Ještě před několika lety převládal v české politice názor, že pokud  se Evropská unie začne dělit podle rychlosti a hloubky integrace, měla by Česká republika být v takzvaném tvrdém integračním jádru. Už třeba jen proto, že Německo, které by bylo tahounem tvrdého integračního jádra, je životně důležité pro zdraví české ekonomiky.

Postupně se začaly objevovat názory, nejprve jen mezi českými euroskeptiky, že jelikož Evropská unie už v režimu několika rozdílných stupňů integrace prý tak jako tak funguje, nestalo by se zase nic tak strašného, kdyby se podle odlišných stupňů integrace dělila dál, přičemž Česká republika nemusí být nutně v tom nejtvrdším integračním jádru. Jako příklady byly opakovaně uváděny země, které mají euro, a země, které zůstávají mimo eurozónu. Anebo země, které jsou součástí schengenského prostoru, a země, které nejsou.

Už v těchto příkladech se ale odrážela určitá míra nepochopení toho, co se skutečně míní vícerychlostní Unií, o níž se čas od času mluvilo. Do schengenského prostoru o své vlastní vůli nepatří v osmadvacítce jen Velká Británie, a ke vstupu do eurozóny se zavázaly všechny země, které byly přijaty za členy od roku 2004. Ač některé z nich v eurozóně dodnes nejsou a neúčastní se tedy určitých rozhodovacích procesů eurozóny, ve skutečnosti jsou s eurozónou zcela svázány.

Vícerychlostní Evropská unie, o které se mluví nyní, by ale mohla rozdíly mezi členy a nečleny tvrdého integračního jádra posunout na zcela jinou úroveň. Pokud by se země tvrdého jádra integrovaly v politickou unii a vytvořily by společně kupříkladu fiskální unii, společnou migrační politiku, popřípadě i společnou obranu, mělo by to na země mimo toto jádro zásadní dopady.

Jakýkoliv vyšší stupeň integrace vytváří i nová společná pravidla a standardy, které by eventuálně mohly začít fungovat jako bariéry svého druhu mezi zeměmi v integračním jádru a mimo něj. Jedním z velmi praktických dopadů by mohlo být ztížení vývozu zboží ze zemí mimo integrační jádro do zemí, které se vyššího stupně integrace účastní.

Netřeba dodávat, že existence takových bariér by hrála roli v rozhodování velkých nadnárodních firem o tom, kde investovat. Mnoho z nich u nás dnes investuje proto, že u nás vyrábí levněji než na západ od nás, ale mohou svoje zboží pak v podstatě bez překážek vyvážet do celé Unie.

Když se tedy nyní někteří čeští politici, jako je ministr financí Andrej Babiš, nechávají slyšet, že bychom se mohli ve vícerychlostní unii účastnit jen některých projektů a sami se tak odsunout na periférii mimo tvrdé integrační jádro, zapomínají občanům nastínit možné dopady. To, že prý nemusíme přijímat euro a můžeme si i celou řadu věcí dělat takříkajíc po svém, zní pěkně jako slogan při hraní na národovecké sentimenty, ale mohlo by to mít postupem času docela nepěkné ekonomické, politické a bezpečnostní dopady.

Je s podivem, že premiér Bohuslav Sobotka, který vícerychlostní Evropu nechce, a pokud by už vznikla, přeje si, abychom zůstali v tvrdém integračním jádru, proti takovým názorům politika, který ho po příštích volbách může v premiérském křesle nahradit, razantněji nevystoupí. Možná proto, že i on mluví sice o potřebě zůstat v hlavním proudu evropské integrace, ale v praktické rovině dál utužuje spolupráci se zeměmi Visegrádu, které se především zásluhou nacionalismu v Polsku a v Maďarsku, jakož i společné odbojné politiky vůči zbytku EU v oblasti migrace postupně samovolně z další evropské integrace vylučují.

ČRo Plus, 25.4.2017