Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Na obranu Angely Merkelové

Na obranu Angely Merkelové

Na adresu kancléřky Angely Merkelové se v posledních měsících valí kritika ze všech stran, a to zejména proto, že odmítá přistoupit na společné evropské dluhopisy, které by podle mínění mnohých expertů zmírnily krizi eura. Druhým důvodem je restriktivní rozpočtová politika Německa, kterou Německo prý vnucuje celé Evropě, a která dusí ekonomický růst.

Zatímco druhý ze dvou kritických argumentů vůči Merkelové i Německu obecně lze přijmout, protože se vskutku zdá, že restriktivní fiskální politika nejen má na řadu evropských zemí neblahé dopady, pokud jde o možné ekonomické zotavení, ale také ohrožuje sociální stát, první ze dvou argumentů je více problematický.

Což o to, společné evropské dluhopisy jsou nepochybně způsobem, jak v budoucnosti zmírnit následky spekulativních nájezdů globálně fungujících finančních trhů na slabší ekonomiky, a jak zajistit i pro ekonomicky slabší členské země EU možnost půjčovat si peníze na finančních trzích za rozumnou cenu.

Jenže Markelová a další němečtí politici mají kus pravdy, když upozorňují, že společné dluhopisy, nebo skutečná bankovní unie, mohou produktivně fungovat pouze v případě, že nejprve vznikne politická a fiskální unie. 

Logika tohoto argumentu je poměrně jednoduchá, jen se nevyjevuje v případě mezistátních vztahů tak jasně, jako když ji vztáhneme na nějaký konkrétnější příklad. Představme si proto nějakou větší rodinu, v níž mají všichni její členové kreditní karty.

Někteří z nich mají dobré zaměstnání nebo dobře hospodaří ve svém podniku, jiní to štěstí nemají, ač třeba nikoliv vlastní vinou. Jen mohou například být jejich schopnosti i chuť pracovat momentálně nebo dlouhodobě špatně využitelné. 

Někteří ekonomicky slabší členové výše zmíněné rodiny tedy využívají svoje kreditní karty jen do té míry, do jaké mohou vytvořený dluh rozumně „utáhnout“, jiní ale kartu využívají takříkajíc na doraz nebo překračují povolený limit, takže jim banka účtuje pokuty, limit sníží, nebo kartu úplně zablokuje.

Zrodí se proto myšlenka, že by bylo nejlepší, kdyby kreditní karty pro celou rodinu opatřili ekonomicky nejsilnější členové rodiny. Banka by byla spokojená, protože dluhy na kartě způsobené i ekonomicky nejslabšími členy rodiny by spláceli ekonomicky silní, na jejichž jméno byly karty vydány.

Potíž je v tom, že dokonce i uvnitř silně propojené rodiny jen málokdo přistoupí na to, aby někomu daroval kreditní kartu s tím, že nebude mít žádnou kontrolu nad tím, kolik a za co obdarovaný utrácí. A to je přesně problém, který má Německo se společnými dluhopisy.

Pokud by ostatní země souhlasily s tím, že se podřídí společné fiskální politice, popřípadě i dalším společným pravidlům v rámci politické unie, Německo už naznačilo, že by na společný dluhopis přistoupilo. 

Jinými slovy: musí mít napřed záruku, že ekonomicky slabší země nezneužijí situaci k tomu, že s Německem a dalšími silnými ekonomikami v zádech nadělají dluhy, které nakonec tyto silné ekonomiky de facto zaplatí, ač nad jejich vznikem a strukturou i smyslem nebudou mít žádnou kontrolu. 

Jeden z argumentů proti Merkelové je, že společný dluhopis je opatření, které by bylo možné zavést v krátkodobém horizontu, zatímco fiskální a politická unie je běh na dlouhou trať. Proč tedy nezavést společný dluhopis s tím, že se slabší ekonomiky zaváží k tomu, že budou tohoto instrumentu využívat rozumně, přičemž se bude pracovat na zavedení fiskální a politické unie?

Potíž je v tom, že při pohledu na to, jak některé jihoevropské státy hospodařily dosud, má německá veřejnost jen malou důvěru, že by si na „německou kreditku“ nepůjčovaly tyto země bez zábran. 

Nejde přitom o nějaké fatální selhání principu solidarity. Němci byli zatím se zbytkem Evropy neobyčejně solidární, jakkoliv lze samozřejmě argumentovat, že zavedení eura prospělo především německé ekonomice, která by teď mohla v rámci „solidarity“ dát prostřednictvím eurobondů jižnímu křídlu EU zpět přinejmenším část vydělaných peněz.

Nelze samozřejmě také zcela pominout oprávněnou kritiku, že spekulacemi i neuváženým půjčováním přivedly jižní země EU do současné situace především německé a francouzské banky, a že součástí jakéhokoliv řešení by měla být mnohem silnější regulace bank, nikoliv jen jejich sanování. 

Přesto není těžké pochopit, že bez vytvoření společných pravidel v podobě společné fiskální politiky v Bruselu je skoro nemožné přesvědčit německou veřejnost, a docela jistě její Ústavní soud, že zavedení evropské (tedy vlastně německé) „kreditky“ by bylo odpovědné. Německo by nemělo žádnou záruku, že by si řada zemí vlastně jeho jménem bezhlavě nepůjčovala, aniž by se zavázala k ekonomickým reformám a přiměřené fiskální odpovědnosti.

Zdá se, že situace je řešitelná snad pouze tak, že by se Unie rozhodla pro jasný časový harmonogram postupu k evropské fiskální a politické federaci, doprovázený postupným zavedením společných dluhopisů. 

Pokud by byl politický závazek vytvořit politickou a fiskální federaci dostatečně silný a specifický, možná by se Německo dalo přesvědčit, že spolu se zavedením sankcí, které by Brusel mohl použít proti zemím zneužívajícím společné dluhopisy, by bylo možné dluhopisy zavést dříve, než by byl úplně dokončen projekt evropské federace.

Denik Referendum, 3.7.2012