Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Na prahu skutečné krize

Na prahu skutečné krize

Naděje, že ekonomická krize z roku 2008 byla jen klopýtnutím v nezastavitelném rozmachu globálního kapitalismu, se hroutí. Zcela zákonitě, protože bylo naivní doufat, že se bez globálně působících a vymahatelných pravidel Otesánek finančních trhů utiší, poté co vysál ze státních pokladen tisíce miliard dolarů na záchranu krachujících bank a penzijních fondů.

 Varováním mělo být už to, že „záchranné“ balíčky nevycházely ze skutečně autonomních rozhodnutí politických elit národních států.  Byly jaksi „povinné“ nejen proto, že zprivatizovanou politiku dnes kontrolují velké peníze, ale i proto, že se v podobě privatizace veřejných statků postupně smazala hranice mezi soukromým a veřejným, takže státům nezbylo než zachraňovat soukromé společnosti, na jejichž osudu závisely úspory, hypotéky a penze miliónů občanů.

 Politické elity tak neodpovědnému Otesánkovi poslušně odsouhlasily výživnou infúzi, načež „překvapeně“ přihlížely, jak--zcela v logice svého fungování--obratem zaútočil na oslabené státy, které se záchrannými balíčky ještě více zadlužily. Co na tom, že právě státní dluhy, jež byly k útoku využity, jsou svého druhu fikcí, u níž záleží na tom, jak a kdo příběh vypráví.

 Finanční trhy se ho rozhodly i po roce 2008 vyprávět skrze už jednou zkrachovalý neoliberální syžet. V okamžiku, kdy si tento globálně fungující Otesánek uvědomil, jak slabé národní státy jsou ve srovnání s ním i v situaci, kdy právě on způsobil největší hospodářskou krizi od 30. let minulého století, vynořil se příběh o neobyčejné rozmařilosti sociálních států, nutnosti šetřit okamžitě a všude, přičemž se ovšem vždy ozýval bolestný pokřik, kdykoliv státy chtěly situaci řešit zvyšováním daní pro nejbohatší a firmy.

 Jinými slovy: poté, co „finanční trhy“ vysály ze států, zejména z USA, v podobě záchranných balíčků obrovité částky, a slušně pochroumaly motor globální ekonomiky, usoudil tento Otesánek, že si žijeme nad poměry, což jej údajně nutí v případě nejvíce zadlužených zemí zdražovat půjčování peněz tak, že některé, pokud se radikálně neuskromní, přivede až k bankrotu.

 Začalo tak další dějství dramatu, v němž se s přičiněním soukromých ratingových agentur začalo financování dluhů v případě některých států rapidně „zdražovat“, přičemž hrozba bankrotu celých států donutila další státy, zejména ve finančně provázané Evropě, aby za ně ručily. Tyto promyšlené spekulativní útoky by mohly být skvělým byznysem, kdyby se neukázalo, že onen vždy tak citlivý Otesánek nemá žádný pud sebezáchovy.

 Vysávání státních pokladen a spekulativní zdražování peněz v případe nejvíce oslabených států totiž způsobilo, že se znovu začíná bortit beztak chatrná architektura mezinárodních financí. Jenže tentokrát stále více států, ožebračených nejen svojí dřívější rozhazovačností, ale i masivní korupcí, privatizací veřejných statků a „zachraňováním“ Trhu, už nemá síly na to, aby kolaps finančního světa odvrátilo.

 Pokud krize s plnou silou udeří, což se zdá být téměř jisté, nabízejí se, mezi jinými, dva scénáře, které mohou být pro globální kapitál a západní společnosti osudné. Jedním je, že se politika národních států, tlačená vzbouřenou „ulicí“, odhodlá konečně k akci, což ovšem už nemusí, jak bývá ve vypjatých situacích pravidlem,  vyústit jen do umírněných opatření, jako je smysluplná regulace. 

 Druhým je totální chaos. A z chaosu, jak víme, vznikají často světové konflikty nebo nové pořádky. Nám, kteří to už jednou zažili, nezbývá než doufat, že to nebude obdoba jednoho z „báječných nových světů“, které v reakci na krize kapitalismu a bídu vznikly v minulém století.

Právo, 8.8.2011