Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Naklonujte si svého politologa

Naklonujte si svého politologa

„Nezávislý politolog“ Jan Bureš není ve skutečnosti nezávislý, dozvěděli jsme se z pera Jindřicha Šídla (HN, 31.8.2006), protože je zastupitelem za ČSSD v Dobříši.  Zpráva o politologově závislosti prý natolik vyděsila Českou televizi, kde v poslední době Bureš komentoval téměř naprosto všechny záchvěvy politického vánku Česku, že údajně vydala svým reportérům příkaz, aby Bureše už ve zpravodajství necitovali.

 Tato zpráva je zajímavá hned z několika důvodů. Tak především není jasné, proč by politolog nemohl být členem nějaké politické strany a přitom neposkytovat nezaujaté analytické soudy. Politologie je společensko-vědní obor.

 

Stejně jako jsou členy politických stran doktoři, psychologové, ekonomové nebo filozofové, jsou jimi i někteří politologové. Znamená to, že ekonom, který je členem nějaké strany, je dopředu diskvalifikován, když by měl analyzovat například hospodářskou politiku vlády?

 

Česká elektronická média od politologů téměř nikdy nežádají politologické úvahy, ale jen analytické postřehy typu, co se stane když…Nebo co znamená ten či onen průzkum veřejného mínění, popřípadě volební výsledek. Jan Bureš se ve svých vystoupeních vždy držel nezaujatého tónu, na otázky redaktorů odpovídal věcně a suše, bez zjevných politických emocí.

 

Kdybychom se chtěli řídit zásadou, že kdokoliv z oboru společenských věd, kdo analyzuje politické dění, by neměl být—podobně jako novináři—členem žádné politické strany, měli bychom dosti velký problém. Mnoho z těch straších, kteří měli titul docenta před jménem nebo kandidáta věd za jménem už v bývalém režimu, si zadalo s vládnoucí stranou té doby. Pak máme celou řádku politologů, kteří se stranicky angažovali po pádu komunismu. Někteří dokonce založili vlastní politické strany. Jsou navždy diskvalifikováni nebo se už dost „očistili“ například tím, že jejich strany neuspěly a zanikly?

 

A pak jsou společenští vědci, kteří jsou členy politických stran i dnes. U některých se to pozná, a někteří dokonce své politické angažmá otevřeně přiznávají. Pak ovšem máme též celou řadu ekonomů, politologů nebo sociologů, kteří v žádné straně nikdy nebyli, a ani nyní nejsou, ale jejich tíhnutí k nějaké straně je tak zjevné z každého jejich slova, že straník Bureš ve srovnání působí jako ztělesnění neutrality.

 

Člověk prostě může být dobrým nezaujatým analytikem, ač nosí stranickou legitimaci, nebo naopak planoucím straníkem, ač se oficiálně prezentuje jako nestranický expert. To se ostatně týká i novinářů. Každý, kdo v Česku pravidelně sleduje média, ví v případě mnoha novinářů docela přesně, komu kde bije jeho či její politické srdce. Neznamená to, že nemohou psát či točit zajímavé věci. Z ČT je nikdo nevyhazuje, o soukromých médiích, kde se to „angažovanými“ novináři jen hemží, nemluvě.

 

Jsou politologové, kteří oficiálně možná členy žádné strany nejsou, ale přesto mají výrazné politické preference. A pak existují politologové, z jejichž výstupů není zřejmá konkrétní stranická afinita, ale je naprosto jasné, že například tíhnou k pravici nebo naopak k levici. Co s nimi?

 

V Česku je prostě i v oblasti politické analýzy vše ještě postkomunisticky zmatené. Na Západě je zcela běžné, že slavní politologové či sociologové politicky někam patří. Nikdo je kvůli tomu nebude vymítat z médií. Zbigniew Brzezinski je demokrat, Francis Fukuyama neokonzervativec, Henry Kissinger republikán, Anthony Giddens socialista.

 

Mohli bychom namítnout, že důležité je, aby se to vědělo. Jenže Jana Bureše, jak sám poznamenává, se na to nikdo neptal a z jeho komentářů se to nepoznalo. Navíc bylo jeho politické angažmá na místní úrovni v konkrétním stranickém dresu možná mnohem méně aktivní, než intenzivní duševní stranické angažmá mnohých oficiálně „nestraníků“, kterými se to v českých médiích jen hemží.

 

Možná by bylo nejlepší, kdyby si média u nás nezávislé politology naklonovala. Odebrat kmenové buňky již politicky onálepkovanému politologovi a pak vyšlechtit je do podoby jakéhosi politického eunucha, by to asi nebyl dnes už problém. Nebo by se mohly pro potřeby českých médií šlechtit speciální odrůdy politologů v jakýchsi kukaních, oddělených od konkrétní politiky, už na vysokých školách. Popřípadě by mohl na otázky redaktorů odpovídat počítač naprogramovaný komisí sestávajících z členů všech politických stran, takže by byla zaručena naprostá „vyváženost“ (rozuměj jalovost) komentářů.