Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Národní paměť v ústavní péči

Národní paměť v ústavní péči

Češi mají neobyčejnou schopnost změnit i ta nejvážnější témata v absurditu nebo frašku. Dočkalo se i téma „vyrovnávání s minulostí“. To bylo v minulých sedmnácti letech zredukováno na alibistický lustrační zákon, kterým politici označili jednu skupinu obyvatel za jakési hlavní proponenty komunistického režimu. Takto ocejchovaným zloduchům zakázali za trest pracovat ve státních institucích. Mnozí z nich se tudíž přesunuli do soukromé ekonomické sféry, kde dnes  někteří šéfují podnikům, do nichž chodí politici žebrat o peníze pro své strany.

 

Lustrační zákon je hezkou ukázkou historického alibismu. Ti, jejichž jména na seznamech komunistické tajné policie nebyla, si mohou nalhávat, že se s komunistickým režimem nezapletli. Vždyť koneckonců sám zákon nám říká, kdo se zapletl.

 

Už se zdálo, že české vyrovnávání s minulostí touto fraškou skončí, jenže politici se rozhodli, že celý proces ještě vylepší. Skupina bývalých zloduchů bude nyní důkladně zkoumána v rámci instituce, jejíž původní název zněl v lepším případě psychoanalyticky, v horším psychiatricky: Ústav paměti národa. Nakonec se bude jmenovat vědecky: Ústav pro studium totalitních režimů.

 

A protože sedmičlennou radu, která má na ústav dozírat, bude volit Senát, máme se na co těšit. Naši politici jsou totiž známi tím, že při výběru podobných rad se vždy snaží zajistit kvalitní fungování institucí jim podřízených s takovou vervou, že raději volí buď své příznivce nebo, ještě lépe, přímo členy svých stran. Víme tedy dopředu, ke které straně bude většina členů rady tíhnout.  Přímo ze zákona též víme, že ve vedení ústavu nesmí být bývalí komunisté. Kdyby se tedy chtěli ucházet o tyto funkce někteří bývalí disidenti, kteří projevili přinejmenším během éry normalizace neobyčejnou odvahu, mají smůlu.

 

Pokud by si snad někdo myslel, že z této nově zřízené vědecké instituce budou unikat informace určené k diskreditaci politických oponentů, je jasné, že pouze nepochopil, jak nestranný dozor nad ústavem bude. Někdo stejně neinformovaný by si mohl také myslet, že z kilometrů estébácké špíny budou unikat citlivé osobní informace do bulváru a podobných médií. Opět by se mýlil, protože vědecká instituce je vědecká instituce.

 

Nejlákavější je ovšem to, co nás čeká, až bude mise ústavu skončena. Pokud to někdo, kdo v té době žil, nevěděl, bude konečně vědět, jak fungoval totalitní systém! Též dovršíme úspěšně proces „vyrovnávání s historií“. To vše pod oficiální záštitou státu, takže historie, která se po roce 1989 z kontroly státu poněkud vymkla, bude konečně opět oficiální--jako třeba zákon, kterým politici nedávno rozhodli, že se Beneš zasloužil o stát.

 

MF Plus, 11.5.2007