Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Narušitelé klidu

Narušitelé klidu

V reakci na akci hnutí „Ne základnám!“, jehož aktivisté 17. listopadu na Národní třídě  protestovali proti umístění amerického radaru na českém území, jsme si mohli vyslechnout jak radikální odsudky, tak hysterické výkřiky. Aktivisté prý kazili sváteční chvíle lidem, kteří si chtěli v klidu připomenout 19. výročí sametové revoluce.

 

Známý politický katastrofista Bohumil Doležal, který v poslední době neúnavně straší změnou režimu, pokud se k moci vrátí paroubkovská sociální demokracie, vyjádřil náladu v táboře komentátorské pravice nejvýstižněji, když napsal, že se prý krajní levice rozhodla „přilepit k velkému výročí a učinit se tak o něco přitažlivější.“

 

Hudebník Michael Kocáb, uznávaný představitel havlovského tábora „Pravdy a Lásky“,  a poslankyně zelených Kateřina Jacques byli podle některých médií členy skupinky, která na protestující aktivisty dokonce křičela, „Táhněte do Ruska!“.  Ostatně už dříve bojovala některá média proti hnutí „Ne základnám“ obviněními, že je financováno nebo dokonce řízeno ruskými tajnými službami.

 

Je možná pochopitelné, že se někteří občané nechtěli prodírat k pietnímu místu přes aktivisty, ale v demokracii to tak už někdy chodí. Cesta k oslavám není naštěstí už dlážděna policejním státem, občas si člověk musí proklestit cestu skrze zástup lidí jiných názorů.

 

Dokonce bychom mohli tvrdit, že protest protiradarových aktivistů  je jednou z věcí, za které lidé před 19 lety bojovali, když si přáli návrat demokracie. Nebo snad tehdy chtěli „demokracii“, v níž určuje, co je jediné správné, zase nějaký vládnoucí establishment?

 

Posílání aktivistů do Ruska či narážky na ruské tajné služby zní v tomto kontextu stejně „demokraticky“, jako byly odkazy bývalého režimu na služebníky imperialistů, kdykoliv se někdo odvážil narušovat pověstný klid k práci.

 

Porovnáme-li nesouhlasné mručení některých občanů a pravicových politiků i komentátorů ve stylu „kdo nám to tady narušuje klid a důstojnost oslav“, s akcí hnutí, které je živým projevem občanské společnosti, vyhrávají—pokud mluvíme o demokracii—protiradaroví aktivisté. Už tím, že se aktivně bijí za své názory, se odlišují od většiny společnosti, která si sice opakovaně stěžuje na politické poměry i stav demokracie u nás, ale v horším případě si o státním svátku léčí svojí nespokojenost nákupy v chrámech konzumu nebo brbláním v rodinném kruhu na chalupě, v lepším se obtěžuje vzývat údajně „ztracené“ ideály 17. listopadu položením kytky na Národní třídě.

 

Aktivisté udělali pouze to, co se dnes a denně děje ve všech demokraciích. Rozhodli se upozornit na své názory nejefektivnějším způsobem. Těm, kdo nepatří k odpůrcům amerického radaru, se může jejich počínání jevit jako naivní. A těm, kdo chtějí v klidu vzpomínat, se může akce jevit jako agresivní nebo nedůstojná. Jenže demokracii budeme mít jenom tak dlouho, dokud budou mezi námi lidé, kteří se aktivně bijí za svoje názory.

 

Je urážlivé označovat protiradarové aktivisty za krajní levici. Nehlásají nějakou novou utopii, nechtějí vyvolat revoluci či svrhnout režim. Nepokoušejí se na rozdíl od extrémistů demonstrujících v tentýž den v Janově vyvolat násilí proti etnickým menšinám. Nepřinesli si na demonstraci zbraně, naopak proti zbraním protestují.

 

Vyjadřují také mínění tří čtvrtin české společnosti. A jelikož mají dojem, že se média chovají tak, jako by tato většina společnosti sestávala ponejvíce z popletů a naivků, které musí osvícená mediální a politická elita chránit za každou cenu před dalším historickým selháním, hledají šanci vyjádřit svůj názor tam, kde si jich média nemohou nevšimnout.

 

V té společenské většině, která nechce radar,  jsou aktivisté možná jen hlasitou menšinou, jejíž počínání není vždy po chuti ani mnohým, méně hlasitým odpůrcům radaru, ale i to k demokracii patří. Má mnoho vrstev a mnoho tváří. Pokud má mít 17. listopad nějaký smysl, braňme tuto pestrobarevnost demokracie. A navzdory tomu, že nás některé její projevy mohou iritovat, zdržme se prosím výroků, ať lidé jiných názorů či etnické příslušnosti  táhnou jinam. Jakýkoliv výrok tohoto typu řadí jeho autory do jednoho zástupu s holými lebkami, kteří vyřvávají Čechy Čechům!

 

Literární noviny, 24.11.2008