Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Nastal čas rehabilitovat stát

Nastal čas rehabilitovat stát

Stát měl po čtyřech desetiletích komunistického režimu u nás špatné jméno. Srostl s vládnoucí stranou a stal se nástrojem útlaku. Vysloužil si po zásluze označení „policejní“. Občané se státu báli, anebo se ho snažili „ošulit“. Kdo neokrádal stát, okrádal rodinu.

Když se k těmto veskrze negativním zkušenostem s komunistickým státem po roce 1989 přidala neoliberální ideologie „trhu bez přívlastků“, která líčila stát i ve svobodných poměrech jako moloch, který jen zbytečně dusí lidskou spontánnost a v podobě regulací hází klacky pod nohy tržním silám, bylo zaděláno na problém. Nejrůznější vlády chtěly stát neustále „zmenšovat“, státní byrokracie se stala oblíbeným terčem útoků a symbolem parazitizmu.

Ačkoliv tyto útoky zůstávaly většinou na úrovni rétoriky, a státní aparát dál bobtnal, vytvořila se atmosféra, v níž politické strany, zejména ty pravicové, vykreslovaly stát jako téměř přítěž svobodné společnosti. Stát se různé vládní strany nepokoušely modernizovat a postavit na vlastní nohy, ale především v nejrůznějších podobách ovládnout ke svému prospěchu.

Zapomnělo se přitom na skutečnost, že ať už je stát v té které svobodné společnosti malý či naopak velký, žádná demokratická země nefunguje dobře, pokud nemá stát, který je výkonný. Tedy stát, který umí společnosti nastavit smysluplná pravidla, a který je vynucuje. To, jak lidé vnímají svojí zemi, hodně souvisí s jejich vnímáním spravedlnosti.

Mají-li pocit, že se spravedlnosti nedostává, nebo že se ohýbá, začnou se často obracet proti samotnému demokratickému zřízení. Jinými slovy, lidé v tržně orientovaných společnostech více méně přijímají například ekonomické nerovnosti, pokud jsou odvozeny od výkonu a nadání úspěšných jedinců, ale odmítají nerovnosti, které vznikají z nerespektování pravidel hry.

Správné fungování státu je tedy nesmírně důležité pro samotnou legitimitu demokratického zřízení, protože pravidla hry a jejich respektování nemůže zaručit v moderních společnostech nikdo jiný. Náboženství a z něho odvozená morálka pomáhaly světské moci s nastavováním a respektováním pravidel až do nástupu modernity, ale v moderních demokratických společnostech převzal tuto roli plně sekularizovaný stát. 

Modernímu státu se tuto roli daří úspěšně plnit v závislosti na dvou faktorech: jeho vlastní výkonnosti a vyspělosti samoregulačních mechanismů v rámci občanské společnosti. Jinými slovy: zákony a pravidla, stejně jako vynucování a represe v případě porušování pravidel, nezmohou vše, pokud zároveň neexistuje se „státními“ pravidly hry vysoká míra srozumění v občanské společnosti.

Česká společnost po třiadvaceti letech budování demokracie a trhu nemá bohužel ani výkonný stát, ani silnou občanskou společnost. Stát se stal v atmosféře nedůvěry vůči němu pro českou společnost svého druhu rizikem, jak jsme například mohli vidět během skandálu s pančovaným alkoholem.

Má problémy nejen s nastavováním jasných pravidel hry, ale i s jejich vynucováním. Souvisí to nejen se skutečností, že celá řada „pravidel“, v podobě zákonů a dalších regulí, je už dopředu „ohnutá“ ve prospěch zájmů, které z pozadí ovládají českou politiku, ale i s tím, že slabá státní moc nevynucuje dokonce ani tato „ohnutá“ pravidla, pokud ta stojí v cestě určitým zákulisním zájmům.

Nedávná výroční zpráva Bezpečnostní a informační služby popsala tento stav poměrně přesně, když varovala, že politici i státní zpráva jsou ve vleku netransparentních zájmů. Český stát tak nefunguje jako srozumitelný celek, ale spíše v podobě rozparcelovaných částí, které jsou jakými „lény“ mocných ekonomických a politických zájmů.

To vše je umocňováno skutečností, že země nemá srozumitelný zákon o státní službě, který by chránil úřednictvo od politických vlivů a zajišťoval vysokou míru profesionality.

Aféra s pančovaným alkoholem vyjevila slabost českého státu v plné nahotě. Nejenže sama vznikla coby důsledek slabého státu, který nedokázal účinně regulovat oblast výroby i prodeje alkoholu a svoje pravidla vynucovat, ale stát měl během krize tendenci reagovat s pomocí nesystémových  řešení.

Podobný šlendrián ovšem bohužel funguje v celé řadě dalších oblastí. České silnice jsou pověstné svojí nebezpečností, české vysoké školství je prolezlé korupcí, a „státní“ maturity se ukázaly být pro studenty učiněným dobrodružstvím. Stát opakovaně selhává i v nejrůznějších stavebních řízeních, regulaci hazardu, pokoutních tržnic nebo dalších míst, kde se obchoduje s kradeným zbožím. Ve výčtu by bylo bohužel možné pokračovat.

Je proto zřejmé, že po třiadvaceti letech zanedbávání péče o stát nastal čas se kvalitnímu fungování státu věnovat. Jinak hrozí nebezpečí, že všudypřítomný šlendrián a znechucení občanů vyústí v ohrožení demokracie u nás.

Parlamentní magazín, říjen 2012