Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Návrat nepolitické politiky

Návrat nepolitické politiky

V české politice i politické žurnalistice po roce 1989 se zabydlel zjednodušující mýtus: polistopadový vývoj prý ukázal, že představy disidentských snílků o „nepolitické politice“, v níž by byla výrazně umenšena role politických stran na úkor občanské společnosti, byly falešné. Moderní demokracie je založena na soutěži politických stran, bez kterých si demokracii nelze představit.

 

Potíž s touto argumentací spočívá v tom, že reprezentuje statický model uvažování. Absolutizuje instituce, které jsou historicky velmi mladé, a možná jen přechodné. Každopádně jejich  role a význam se mění s tím, jak se vyvíjí moderní společnost.

 

Především není pravda, že demokracie nemůže existovat bez politických stran. Například řecká demokracie žádné politické strany neměla. O některých důležitých personálních otázkách se v ní dokonce nerozhodovalo hlasováním, ale losováním.

 

Kritici samozřejmě mohou namítnout, že moderní a řecká demokracie jsou dvě zcela odlišné věci. V Řecku neexistovalo všeobecné hlasovací právo. Přímá demokracie byla možná i proto, že v malých městských státech se všichni občané s hlasovacím právem vešli fyzicky na agóru.

 

Demokracie industriální éry

 

Moderní demokracie jsou nepoměrně komplexnější, fyzicky větší. I proto vznikly strany, které jsou nejen nástroji pro formulování koherentních programů pro řízení společnosti, ale i institucemi pro výkon moci a komunikačními poli.

 

Zastupitelská demokracie založená na stranách vznikla proto, že nebylo technicky možné, aby se na hlasování o zákonech a na  důležitých rozhodnutích přímo podíleli všichni občané. Navíc jsou v moderních společnostech mnohá rozhodnutí natolik komplexní, že je údajně lepší ponechat je zástupcům lidu, kteří se takovému rozhodování věnují profesionálně. Každopádně je téměř nepochybné, že bez politických stran by se fungování demokratického státu v první fázi vývoje moderních západních společností neobešlo.

 

Vedle politických stran ovšem už v tomto „klasickém“ modelu mluvily do výkonu politiky mnohé další instituce—odbory, církve, ekonomická uskupení. Tyto instituce neměly přímou politickou moc, ale měly vliv, který uplatňovaly vůči politickým stranám a  institucím státu tak, aby se zohlednily jejich zájmy.

 

V klasickém modelu byly takové instituce organizovány podobně jako politické strany. Opíraly se o mocenské hierarchie, které za sebou měly vlastní členstvo, popřípadě sílu peněz. Na politické strany a stát samozřejmě působily, vedle výše jmenovaných, i další instituce občanské společnosti, ale v menší míře a metodami, které do jisté míry imitovaly mocenské mechanismy stranických a  státních institucí.

 

Demokracie postindustriální éry

 

Od poloviny 20. století se ovšem struktura moderní společnosti prudce proměňuje. Někteří teoretici mluví o postindustriální éře či komunikační společnosti. Slyšíme o „tekuté modernitě“ či „postmoderně“, popřípadě o „dialogické demokracii“.

 

Český prezident Václav Klaus dokonce opakovaně varuje před takzvanou postdemokracií, což je v jeho podání  „potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu - bez demokratického mandátu - přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů.“

 

Jsou to prý zejména různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech—tedy vlastně občanské společnosti—představují prý  nové formy ohrožení lidské svobody.

 

Klaus o údajných nebezpečích postdemokracie promluvil naposledy v Berlíně v polovině dubna. Páteří demokracie pro něho zůstávají politické strany, které soutěží o moc v pravidelných volbách. „Nikým nevolené elity“ a skupiny „bez mandátu“ naopak prý reprezentují pokusy demokracii podrývat.

 

V tomto ohledu zůstávají Klausovy názory, jakož i názory části české komentátorské obce, hluboce archaické. Komunikační revoluce a globalizace totiž zásadním způsobem mění roli a význam politických stran.

 

Tak především postupně slábne jejich role coby komunikačních polí a informačních kanálů. V době, kdy se v podstatě každý vzdělanější člověk může dostat k celé škále informací a formovat si vlastní názor na řešení toho či onoho nikoliv podle ideologických šablon, ale podle vlastních představ o potřebném věcném řešení různých problémů, jsou stranické recepty stále více rigidní.

 

Společnosti, v nichž panuje všeobecná gramotnost a vysoká míra vzdělanosti, a v nichž každý může snadno vytvářet s jinými jedinci dočasná nebo trvalá, fyzická nebo virtuální, společenství za účelem prosazování určitých zájmů či idejí, také klesá role stran jako institucí, jež sdružují lidi za účelem mocenského prosazení určitých představ o fungování společnosti.

 

V klasickém modelu převažoval význam moci nad vlivem. Ve společnostech, v nichž existuje velké množství nejrůznějších komunikačních polí, a v nichž může mít za určitých okolností téměř každý svůj hlas, závratně roste význam vlivu na úkor klasického pojetí moci. To se projevuje i v oslabování role klasických médií, která vznikala ruku v ruce s politickými systémy založenými na stranách.

 

Politické strany reagují na obrovskou difúzi komunikačních polí i ohnisek vlivu, která ztěžuje ovládnutí podstatné části společnosti s pomocí koherentní politické ideologie, stále větším populismem. Postupně se vzdávají své klasické role vůdčích sil společnosti, a namísto toho pouze reagují, pokud možno diferenciovaně, na veřejné mínění tak, aby oslovily co největší počet lidí.

 

Rostoucí význam vlivu na úkor klasického pojetí moci nepochybě zvyšuje význam „různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu“, před nimiž varuje Klaus. A tento jejich význam se zvyšuje, jak si prezident správně všímá, ačkoliv nemají „demokratický mandát“ v klasickém slova smyslu. Tedy mandát, jež by vzešel z voleb.

 

Rehabilitace nepolitické politiky

 

Je ale tento vývoj čímsi, čeho se máme bát, nebo naopak čímsi, co zvyšuje pluralitnost moderních demokracií a činí je tudíž „demokratičtějšími“? Klausovu odpověď známe. Sociolog a bývalý poradce britského premiéra Tonyho Blaira, autor „třetí cesty“ Antony Giddens, naopak volá po ještě rapidnějším vývoji tímto směrem, když mluví o „demokratizaci demokracií“.

 

Každopádně je tento vývoj nezastavitelný. Nic nepomůže, když se budeme opevňovat za hradbami konceptů vzniklých před sto lety, jako to činí Klaus.

Naopak: „nepolitická politika“, kterou tolik českých komentátorů s posměchem odsoudilo k pádu do propadliště dějin, se s vervou vrací jako platný model uvažování o moderní politice.

 

Platný model je to zejména tehdy, budeme-li pod pojmem „nepolitická“ rozumět „nestranická“ nebo, lépe řečeno, „méně stranická“. Je to decentralizovaný model rozhodování o vývoji společnosti, v němž hrají roli nejrůznější ohniska vlivu a moci, včetně občanské společnosti.

 

Podle amerického politologa Jeremy Rifkina je v moderních společnostech, v národním i nadnárodním měřítku, namístě mluvit o „polycentrickém“ vládnutí (governance), spíše než o klasické vládě (government), která je spojena s teritoriálně a hierarchicky organizovanou mocí.

 

Sociální teoretik Paul Hirst a politolog Grahame Thompson tvrdí, že

polycentrické vládnutí je decentralizováno a nezáleží v něm jenom na tom, co dělají vlády. Podílí se na něm celá řada dalších veřejných, soukromých, státních a nestáních aktérů, jakož i národních a mezinárodních institucí i aktivit. Je to nový typ politiky, která je mnohem komplexnější a sofistikovanější. V systému polycentrického vládnutí nemůže žádný jednotlivý aktér zcela dominovat celé pole působnosti a určovat výsledky vládnutí; naopak všichni zúčastnění aktéři mají jistou možnost ovlivnit směřování a průběh procesu vládnutí. 

 

Polycentrické vládnutí je charakterizováno kontinuálním dialogem a vyjednáváním mezi všemi aktéry v mnoha různých sítích. Političtí vůdci mohou být v takovém systému úspěšní, jenom když fungují jako úspěšní vyjednavači, a nikoliv jako rádoby vojenští velitelé. Vertikální systém moci založené na příkazech je nahrazen koordinací a partnerstvím.

 

Vládnutí prostřednictvím sítí je podle Rifkina zejména důsledkem moderních technologií. Je působeno i ústupem třídního dělení společnosti, jež souviselo s industriální érou. V kontextu snadné a nepřetržité komunikace i mobility mnoha aktérů je důležitý výše zmíněný pojem „governance“, který lze chápat jako rozumnou správu, řízení a proces vládnutí najednou.

 

Zatímco „government“ (vláda) označuje spíše vertikální mocenské struktury, v  pojmu „governance“, i na globální úrovni, je implicitně zahrnuta představa rozumné správy s pomocí horizontálních vztahů a sítí. V soudobé politologii se vynořila řada teorií, vztahujících se právě k pojmu „governance“.

 

Nový versus starý model vládnutí

 

Bez vlaného zájmu či porozumění větší části české politické i komentátorské obce se tak postupně vynořuje nový model demokratického vládnutí (governance), v němž demokracie a politické strany nejsou nezbytně synonymy. Naopak, zatvrzelé trvání na stranické politice coby hlavním pilíři moderních demokratických systémů je kontraproduktivní, chceme-li více demokracie. Naším cílem by v takovém případě totiž měla být pokud možno snaha o co největší produktivní zapojení všemožných aktérů do demokratického procesu, jakož i o posilování liberálního konstitucionalismu.  

 

V českém modelu, v němž jsou strany opevněny za vlastními hradbami proti této pluralitě různých ohnisek vlivu a alternativních názorů, dochází k zapouzdření stran. Zatímco na západ od nás reagují politické strany na úpadek stranické politiky v klasickém smyslu stále častěji tak, že se otevírají občanské společnosti a pluralitě expertních i laických stanovisek na různé celospolečenské problémy, v českém kontextu jsme svědky zvláštní formy politického reakcionářství.

 

Politické strany se stávají formou podnikání s mocí ve stylu „urvi si, co nejvíc, dokud to ještě jde.“ S tím souvisí i neobyčejná haštěřivost politických stran, doprovázená extrémní polarizací politické scény. Je to logické: v systému, ve kterém ve skutečnosti nejde o vytvoření modelu co největší otevřenosti, v němž by politické strany hrály roli moderátorů v diskusi mezi nejrůznějšími veřejnými, soukromými, státními, nestáními, národními i nadnárodními aktéry, zákonitě převáží snaha o mocenské prosazení vlastních zájmů na úkor všech ostatních. V těchto zájmech jde většinou, jak jinak, o peníze.

 

Obecně stranická politika ve světe neupadá jenom proto, že při vysoké dostupnosti různých alternativ a informací, už nepřitahuje dostatečný počet lidí, takže většina demokracií se potýká s malou volební účastí. Upadá i proto, že politické strany jsou stále více ve vleku peněz, že klasická politika je zkorumpovaná a neprůhledná. A upadá i proto, že zejména na místní úrovni lze celou řadu věcí rozhodovat lépe s pomocí přímé demokracie.

 

Jisté je, že v tomto měnícím se kontextu začíná zdánlivě idealistický koncept „nepolitické politiky“ znovu nabývat na významu. Politické strany samozřejmě v blízké budoucnosti nezmizí, ale změní se jejich postavení a funkce. V delším horizontu je otázkou, zda budou potřebné vůbec. Jsou to totiž instituce demokracie industriální éry. A ta se zjevně chýlí ke konci.

 

Literární noviny, 5.5.2008