Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Návštěva generálního tajemníka vpostkomunistické demokracii

Návštěva generálního tajemníka vpostkomunistické demokracii

Návštěva generálního tajemníka v postkomunistické demokracii

Jiří Pehe

Někteří politologové kritizují používání pojmu „postkomunismus“ coby nepřesné nebo pejorativní. Skutečností ale zůstává, že určité způsoby myšlení, postoje, rituály a slovník, které byly součástí komunistické každodennosti, se jen těžko vykořeňují, a přinejmenším v případě starší generace, která strávila v komunismu většinu života, jsou v různých podobách pořád s námi.

Bohatým studijním materiálem na poli postkomunismu byla i návštěva čínského prezidenta v České republice. Na jedné straně jsme byli svědky toho, jak se část společnosti poměrně snadno smířila s komunisticko-autoritářskou symbolikou, která návštěvu provázela—od organizovaných komparzů čínských vítačů a les vlajek, přes policejní manévry chránící více Číňany mlátící české demonstranty než naopak, až po nabubřelou byzantskou pompu. 

Tato část společnosti, reprezentovaná současným Hradem, nelibě nesla protesty proti návštěvě generálního tajemníka Komunistické strany Číny jako narušování „klidu k práci“ a zbytečné povyšování jakýchsi údajných hodnot nad ekonomický pragmatismus, čehož byly dokladem i štiplavé výpady prezidentova mluvčího proti protestujícím coby prý fašizujícím čecháčkům.

Část komentátorské obce se pro změnu podivovala nad tím, proč demonstranti protestují proti návštěvě z Číny, a neprotestují stejně proti kupříkladu různým excesům západních spojenců. Někteří komentátoři, posmívající se údajné  lidskoprávní falši části české společnosti, dokonce iniciativně vyjmenovali, proti čemu by ve světě bylo záhodno protestovat mnohem více než proti návštěvě prezidenta Číny, s níž pragmaticky obchodují všechny západní země,

Tyto argumenty ale nebraly v úvahu, že v jistém slova smyslu je „postkomunistická“ i ona protestující část veřejnosti—v dobrém i zlém. Na jedné straně se lze po právu vysmívat prvoplánovému černobílému antikomunismu a mávání demokratickými hodnotami v podání mnohých lidí, kteří se nikdy neodvážili protestovat proti komunismu v době, kdy u nás vládl a po jeho pádu ukazovali, že svoboda pro ně znamená především cestu k osobnímu prospěchu.

Na straně druhé výše zmíněné odsudky neberou dostatečně v úvahu, že část společnosti má v sobě vcelku přirozeně zabudovánu „postkomunistickou“ averzi proti porušování lidských práv právě v zemích, jejichž režimy připomínají svým slovníkem a vystupováním komunistickou éru u nás. Že tyto lidi vyprovokuje k protestům návštěva generálního tajemníka komunistické strany, spíše než by to dokázala kupříkladu návštěva saudského krále, je vcelku pochopitelné. Reagují na něco, s čím má jejich země intimní zkušenost. Proč se jim za to posmívat?

Právě skutečnost, že naše země má zkušenost s režimem, který symbolicky reprezentoval čínský návštěvník, učinila z jeho návštěvy cosi, s čím se v zemích, které komunismem neprošly, nesetkáme.

Ve svých pragmatických dimenzích se tato návštěva nijak nelišila od těch, které čínský prezident podniká na Západě. V symbolických dimenzích ale byla kvůli naší vlastní--z větší části ještě stále nestrávené--minulosti jakýmsi lakmusovým papírkem, který se zabarvoval podle toho, kolik a v jaké podobě v každém z nás ještě dřímá doba před rokem 1989 nebo případné křivdy, či naopak osobní úspěchy, z období postkomunistické transformace.

Novinky, 1.4.2016