Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Nebudeme Švýcarskem, aneb Cena pro Kalouska je špatný vtip

Nebudeme Švýcarskem, aneb Cena pro Kalouska je špatný vtip

Kdybychom nebyli poučeni naprostou neschopností různých ekonomických institucí, jako jsou ratingové agentury, think-tanky a specializované ekonomické časopisy, předvídat ještě v létě 2008 to, co vypuklo po pádu Lehman Brothers v polovině září téhož roku, možná by se mnozí dmuli patriotickou pýchou, podobně jako druhý muž sociální demokracie Michal Hašek,  nad oceněním pro českého ministra Miroslava Kalouska, který ve Washingtonu převzal od časopisu Emerging Markets cenu pro nejlepšího ministra financí rozvíjejících se evropských ekonomik. 

A mnozí z nás by možná také uvěřili, že americká stanice CNBC ví, o čem mluví, když tvrdí, že se Česká republika stává uchazečem o titul  „Švýcarsko východní Evropy“.

Bohužel obě na ekonomiku specializovaná média trpí stejným neduhem jako mnoho jiných ekonomických institucí dnešního světa, které vidí svět převážně jen skrze ekonomické ukazatele. Ekonomizující myšlení je intelektuálním morem současného světa, protože ignoruje širší kontext.

Při četbě zdůvodnění obou ocenění se tak můžeme už tradičně dozvědět, jaký má Česká republika dluh v poměru k celkovému HDP, nebo že ratingová agentura zvýšila zemi hodnocení na AA-. Líbí se i fiskální politika české vlády.

Ve skutečnosti tyto údaje mají bez širšího politicko-sociálního kontextu nulovou hodnotu, takže nejsou dobré ani k tomu, aby nás varovaly před tím, co může být už za příštím rohem. Kdyby onen kontext výše zmíněné instituce v úvahu braly, jistě by přišly na to, že se Švýcarskem nás v současnosti pojí tak nanejvýš existence vlastní měny, kterou z různých důvodů považují v tomto okamžiku obchodníci za dobrou investici, a že Kalousek se může jevit jako schopný ministr financí jen těm, kdo za čísly nevidí reálné sociální procesy.

Spíše než se snažit ztrácet čas hledáním podobností mezi Českem a Švýcarskem, řekněme si rovnou, v čem se nepodobají.

Tou nejdůležitější nepodobností, pro kterou se česká koruna nakonec nikdy nestane švýcarským frankem, je skutečnost, že Švýcarsko je právní stát. Platí v něm smlouvy, právo je vymahatelné. Koneckonců je to právě švýcarská justice,která řeší několik případů obrovských finančních nesrovnalostí v Česku, jako třeba ty okolo Mostecké uhelné, na které u nás nikdo nepřišel.

Protože je Švýcarsko právní stát  je v něm velmi malá míra korupce. Systémové loupení ze státních prostředků v řádech desítek miliard ročně, které je běžné u nás, je ve Švýcarsku úplně nemyslitelné. Občan se nemusí příliš bát o vlastní investice v jakékoliv švýcarské instituci. Státní správa funguje, demokratický proces, založený na vlastním modelu přímé demokracie, také.

Po ekonomické stránce, Švýcarsko není na rozdíl od Česka pouhá montovna pro německé výrobky.  I pro něj je Německo nejdůležitějším trhem, ale řada švýcarských firem jsou z domácího prostředí organicky vyrostlé instituce,  včetně nadnárodních koncernů vzniklých ve Švýcarsku, které sice při problémech v Německu budou ekonomicky tratit, ale které i větší klopýtnutí německého hospodářství nemusí nutně srazit do červených čísel tak, jak bezpochyby srazí české hospodářství.

Od Švýcarska se lišíme i v jiných ohledech. Miroslav Kalousek je ministrem financí v zemi, která se v pravidelných průzkumech Transparency International vnímání korupce momentálně umisťuje na 53. místě z celkového počtu 172 zkoumaných zemí.

V pravidelné studii konkurenceschopnosti, kterou provádí Světové ekonomické fórum, je Česká republika sice na 36. místě ze 139 zkoumaných zemí, ale v žebříčku klesá. Odpověď na otázku proč tomu tak je, najdeme, podíváme-li na různé subindexy ve výše zmíněné studii. 

Například v kvalitě vládních institucí skončila Česká republika  až na 72. místě, přičemž se před ní umístily země, jako je Egypt nebo Indie.

Pokud jde o důvěru veřejnosti v politiky obsadila Česká republika 121. místo, a pokud jde o “klientelismus” v rozhodování vládních úředníků, 107. místo!  V kategorii “transparentnost tvorby vládní politiky” je naše země na 102. místě na světě a v plýtvání veřejnými prostředky na 95. místě na světě.  Cenu pro ministra Kalouska je třeba vnímat v tomto kontextu, ale toho si časopis Emerging markets evidentně nevšimnul.

Z nedávného hodnocení konkurenceschopnosti zahraničními komorami Německa pro změnu vyplývá, že konkurenceschopnost České republiky postupně ničí nekompetence a úplatkářství. Z dvanácti hodnocených zemi ve východní Evropě skončila Česká republika jako  poslední při hodnocení průběhu státních zakázek, před ní se umístilo i korupcí prolezlé Rumunsko. Tuto zemi Česká republika naopak předstihla, a je tak na pěkném předposledním místě, při hodnocení “korupce” a “kriminality”. Třetina německých investorů v České republice říká, že kdyby se rozhodovali znovu, do Česka by už nešli.

 

V jiném celoevropském průzkumu bylo Česko vyhodnoceno vloni jako země, kde se v celé Evropě nejvíce krade v obchodech a supermarketech. Země má také jednu z nejvyšších měr nehodovosti na silnicích a k absolutní evropské špičce patří také v konzumaci alkoholu a marihuany. Žebříčkům vévodí i v počtu infarktů, mozkových příhod a různých druhů rakovin, což má úzkou souvislost se životním stylem a celkovým zdravím společnosti.

Abychom nezůstali jen u různých pohledů na Česko zvenčí, stojí za zmínku například výroční zpráva Bezpečnostní informační služby. Ta nabízí nelichotivý obraz českého státu, v němž vládne korupce mezi mocenskou elitou, a v němž části justice i policie mají  kontakty na organizovaný zločin.

Není divu, že celková důvěra v domácí ekonomiku, tak jak ji mapuje Český statistický úřad,  opět klesla. Souhrnný indikátor důvěry se v září proti srpnu snížil o 2,4 bodu, proti loňskému září je souhrnný indikátor důvěry o 4,7 bodu nižší. Mezi podnikateli se důvěra meziměsíčně snížila o 2,7 bodu, důvěra spotřebitelů se meziměsíčně snížila o jeden bod.

Reformy prosazované ministrem Kalouskem a jeho vládními kolegy sice zvyšují intenzitu milostného vztahu mezi Českou republikou a ratingovými agenturami, ale výše zmíněných patologií nás nezbaví. Naopak, jak už můžeme vidět na Šluknovsku, neuvážené škrty v sociálních dávkách přispívají v kombinaci s neexistencí aktivní sociální politiky ke vzniku patologií nových. A bude hůř, a nejenom v oblastech, kde český stát dovolil vznik romských ghett.

Česká republika až donedávna měla alespoň jednu kvalitu, v níž mohla směle soutěžit s vyspělými zeměmi: vysokou míru sociálního smíru a nízkou míru nerovností. To se ovšem, i zásluhou ministra financí, začíná měnit, a připočteme-li k tomu obraz korupcí a dalšími sociálními patologiemi prolezlého státu, které vláda nijak neřeší, jakož i naprosto otřesnou politickou scénu a slabé elity, je možné s jistotou říci, že Česká republika nejen nebude druhým Švýcarskem, ale  má naopak velký potenciál překvapit svět stejně nepříjemně, jako třeba Lehman Brothers v roce 2008.

Deník Referendum, 27.9.2011