Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Nečasismus

Nečasismus

Premiér Petr Nečas přišel s neotřelým „ismem“. Varoval, že „dalajlamismus“ a podpora ruské dívčí skupině Pussy Riot prý škodí českému exportu.

 Pravda, v případě Pussy Riot ještě nepozvedl své myšlení až k formulování teoretické pučky o „pussyriotismu“, ale s „dalajlamismem“ má premiér nepochybně nakročeno k tomu, aby se zařadil  po bok prezidenta Václava Klause, který už proslul „humanrightismem“, „evropeismem“ či „environmetalismem“.

 Aby se Nečas stal skutečným klasikem, k tomu ovšem ještě potřebuje, aby někdo zformuloval doktrínu „nečasismu“. Václav Klaus už této mety, jak známo, dosáhl, když v roce 2002 Mirek Topolánek, poté co nahradil Klause v pozici předsedy ODS, prohlásil, že takzvané odéesovské myšlení je vlastně totožné s ideologií „klausismu“.

 Topolánek si ve svém nadšení zařadit Klause po bok Margaret Thatcherové, s níž se už navždy pojí „thatcherismus“, možná plně neuvědomil, že součástí „klausismu“ bude i neutuchající snaha Klause a jeho věrných spáchat na něj politický atentát. Uniklo mu totiž, že „klausismus“ nepotřebuje kromě sebe sama už nic a nikoho jiného, a tak dokonce aktivně podporoval, ba dokonce organizoval, zvolení Klause prezidentem.

 Po Topolánkovi žádný „topolánkismus“ nezůstal, možná i proto, že kromě teorie „klausismu“ se na žádný další teoretický výboj nevzmohl. Nečas si ale o nějakou definici toho, co je „nečasismus“, říká, protože jeho kritika „dalajlamismu“ se na rozdíl od Topolánkova „klausismu“, což bylo pouhé podlézání, zapíše do dějin jako návrat rádoby konzervativního premiéra demokratické země k myšlení a jazyku reálného socialismu, které, jak se ukazuje, ho fatálně poznamenaly.

 „Nečasismus“ tak může být v jednom směru jakási variace na pravicové svazáctví, v němž se vždy znovu hezky vynořují jisté rysy bolševické mentality. Dalším rysem „nečasismu“, jak se zdá, je jistý typ politického masochismu vůči „klausismu“. Pan prezident může, obrazně řečeno, nakopnout pana premiéra do jeho politické zadnice kolikrát chce, Petr Nečas mu přesto zůstává věrný.

 I výraz „dalajlamismus“ je koneckonců úlitbou panu prezidentovi. Bohužel, jakkoliv pan prezident nejspíš uznale pokyvoval hlavou, když Nečasovu kritiku „dalajlamismu“ zaznamenal, docela jistě premiéra znova politicky nakopne, jakmile se mu naskytne příležitost.

 A Nečas? Ten mu nejspíš v reakci na kopanec pošle omluvný osobní dopis, jehož obsah se vzápětí dostane do médií, samozřejmě bez jakéhokoliv přičinění Hradu.  

 Můžeme tedy shrnout, že nejvíce prominentním rysem „nečasismu“ je téměř freudovský vztah k Václavu Klausovi. Je to typický postoj člověka, který se osvědčil jako dobrý „druhý v řadě“, ale nikdy by neměl stát v čele.  Ve vztahu ke svému bývalému bosovi a guru má tak problém si uvědomit, že  z ústavního hlediska je šéfem exekutivy premiér, nikoliv prezident.

 Abychom ale nebyli nespravedliví, „nečasismus“ se také vyznačuje občasnými bojovnými náladami, jakkoliv jen v rétorické rovině. Premiér tak například svého času vyhlásil boj proti korupci. Nastupoval do funkce coby „pan čistý“, který si to chtěl rozdat dokonce i s kmotry. Po dvou letech je ale obklopen ve vedení ODS lidmi, o jejichž napojení na různé regionální kmotrovské organizace docela otevřeně píší i mainstreamová média.

 „Nečasismus“ se hezky projevuje i ve vztazích k Evropské unii. Český premiér tak jel hned na několik summitů EU bojovně napojen euroskeptismem, ale na samotných summitech nemohl o ničem rozhodovat, protože prý neměl mandát. Naposledy se pro změnu sice otevřeně odmítnul připojit k plánům na fiskální unii, ale učinil tak prý proto, že se jeho vláda nedokázala na ničem shodnout.

 Ve své podstatě je „nečasismus“ výrazem absence skutečného leadershipu a pevných názorů. Když se pod vedením faktického šéfa vlády Miroslava Kalouska Nečasův kabinet proškrtal do recese, „nečasismus“ se klidně smířil s tím, že bude nutné na všech frontách zvyšovat daně, což je v rozporu s filozofií jeho strany.  Jako lev už bojuje jen za privatizaci penzijního systému a církevní restituce, otázkou ovšem je, zda tak činí o své vůli.

 Vzhledem k silnému vztahu k Václavu Klausovi je ale docela dobře možné, že se Nečas za církevní restituce ještě omluví. Pan prezident sice vzal na vědomí premiérův dopis, v němž ho ujišťuje, že restituce neprolomí hranici 25.2.1948, dokonce řekl, že byl hezky napsaný, ale premiérovy argumenty ho prý nepřesvědčily. Je jasné, že „nečasismus“ bude brzy vystaven další těžké zkoušce.