Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Nečitelná Strana zelených

Nečitelná Strana zelených

Dění okolo vynuceného odstoupení místopředsedkyně Strany zelených Dany Kuchtové z funkce ministryně školství a následné neúspěšné snahy Kuchtové prosadit na post ministra školství svého náměstka Dušana Lužného je pro většinu občanů nejspíš naprosto nesrozumitelné. 

Ponechme stranou skutečnost, že se bývalá ministryně, která byla donucena odstoupit kvůli chybám v řízení svého resortu, snaží prosadit do své bývalé funkce člověka, který byl kvůli své údajné manažérské nekompetentnosti za ministerské fiasko Kuchtové spoluodpovědný. I pak před námi zůstane hádanka, jak vlastně fungují vnitřní struktury Strany zelených.

Kdo si dá tu práci a přečte si stanovy strany, zjistí, že struktura Strany zelených je neobyčejně složitá. Zjistí také, že předseda strany Martin Bursík poněkud mlží, když občas informuje veřejnost o složitých vztazích mezi tzv. republikovou radou a předsednictvem strany.

Z Bursíkových slov lze totiž nabýt dojmu, že republiková rada je jen jakýmsi konzultačním orgánem bez reálných pravomocí, a že se tudíž není nutné příliš vážně zabývat vyjádřeními, v nichž někteří představitelé republikové rady, například její místopředseda Matěj Stropnický, kriticky vyjadřují k Bursíkovým aktivitám. Ze stanov ovšem vyplývá, že Republiková rada je nejvyšším výkonným orgánem v období mimo sjezdy strany, zatímco předsednictvo strany, na jehož vrcholu stojí předseda strany Bursík, je výkonným orgánem v tom období, kdy nezasedá republiková rada. Předsednictvo je tedy republikové radě odpovědné.

Když tedy republiková rada výslovně podpořila kandidaturu Lužného na funkci ministra školství, byl Bursík teoreticky vázán jejím usnesením. Poslanecký klub Strany zelených, jehož je Bursík členem a jemuž předsedá Kateřina Jacques, ovšem vzápětí přijal své vlastní jednomyslné usnesení, že Lužného na post nedoporučuje. Důvodem byl údajný nedostatek podpory ze strany koaličních partnerů Zelených. Poslanecký klub zároveň uvedl, že nepovažuje za vhodný způsob nominace, kdy je širší vedení strany prý postavilo před hotovou věc.

Republiková rada se ovšem na nominaci Lužného rozhodla trvat. Její předseda Dalibor Stráský navíc prohlásil, že stížnostem poslanců nerozumí, protože i oni jsou podle stanov členy republikové rady. Zároveň prohlásil, že pokud Lužný nakonec jmenován ministrem nebude, nerozpadne se kvůli tomu vládní koalice. Trochu to vše zavání absurdním dramatem. Nejvyšší orgán strany trvá na čemsi, co zpochybňuje orgán jemu podřízený, ale zároveň ujišťuje, že když si podřízený orgán prosadí svou s pomocí výmluv na "politické partnery", nestane se nic ani podřízenému orgánu, ani politickým partnerům. Do toho vše občas zazní Bursíkova slova, z nichž lze vycítit, že si o autoritě republikové rady myslí své.

Pokud budeme posuzovat spor mezi republikovou radou na jedné straně a Bursíkem i poslaneckým klubem na straně druhé z čistě formálního hlediska, má navrch republiková rada. Jenže praktická politika je něco jiného, a tady se spíše přikloníme k Bursíkovi. Předseda jakékoli vládní strany může jen těžko plnit svou roli, když přes jeho hlavu i přes hlavu předsedy vlády chce určovat, kdo má reprezentovat stranu ve vládě nějaký jiný stranický orgán.

Bursík a poslanecký klub mají pravdu i v tom, že je jen těžko představitelné prosadit do funkce ministra někoho, kdo je koaličními partnery viděn jako spoluodpovědný za selhání ministryně Kuchtové. Na druhou stranu si Zelení své poněkud absurdní mechanismy rozhodování ve straně vybrali sami.

Jisté je, že si zelení zahrávají s voličskou podporou, kterou získali v loňských volbách, a kterou si podle průzkumů veřejného mínění zatím udržují. Čeští voliči, jak se ukázalo v případě politických pádů Občanské demokratické aliance, Unie svobody, nebo sociální demokracie v letech 2003 - 2005, nemají rádi ani vnitřní nečitelnost "svých" stran, ani vnitřní rozbroje. Pokud Zelení nemají skončit mimo parlamentní politiku, sotva v ní začali působit, měli by si své vnitřní mechanismy vyladit.

Mají v tomto ohledu ovšem těžký úkol. Je to strana sestávající přinejmenším ze dvou skupin: zručného technologa moci Bursíka, zaštítěného několika poslanci, a lidí rekrutujících se z prostředí ekologických aktivistů. Ti by reformou stranických struktur, která by například oslabila republikovou radu, mohli ztratit svůj vliv.

Problém je potenciálně vážný i proto, že nesourodí jsou i voliči Strany zelených. Skládají se nejenom z tradiční zelené klientely, ale také z liberálně smýšlejících lidí, kteří si v minulých volbách zelené vybrali, když na politické úbytě definitivně zašly jejich subjekty, jako je Unie svobody či Občanská demokratická aliance.

A pak je tu skupina voličů, kteří tvrdili, že nemají koho volit, a posilující Zelení pro ně najednou reprezentovali alternativu k zatuchlému politickému establishmentu. Zkušenost ukazuje, že všechny tyto voličské skupiny jsou ve své přízni nestálé.

Pokud se zelení nestanou vnitřně akceschopnější, mohou začít ztrácet voliče, kteří usoudí, že dali hlasy politickému subjektu, jenž se není schopen chovat jako standardní politická strana. Pokud naopak Bursík a jeho spojenci stranu učiní více "standardnější", mohu zase odejít voliči, kteří vnímají uvolněné poměry ve straně jako alternativu k "demokratickému centralismu", který panuje ve stranách jiných.

Každopádně se zdá, že Zelení se nechali katapultovat do nejvyšších pater politiky, aniž na to byli vnitřně připraveni. Pro svou vládní roli nejsou uzpůsobeni ani institucionálně, ani personálně. Problém s Kuchtovou i Lužným by totiž nemusel nastat, kdyby strana měla ve svých řadách dostatečnou zásobu kvalifikovaných osobností.

Jenže je nemá. Na post ministra zahraničí si musela půjčit Karla Schwarzenberga, který není členem strany, a totéž bude muset nejspíš udělat i v případě ministra školství poté, co její koaliční partneři vetovali Kuchtovou i Lužného. V postu ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny nabídli zelení Džamilu Stehlíkovou, která budí spíše rozpaky.

Strana, která-v osobě svého předsedy- má jen jediného politika, jenž profesionálně dorostl vládní politice, by měla nejspíš zvážit, zda by svůj program přece jen zatím lépe neprosazovala v opozičních lavicích. Ušetřila by si tak i řadu trapasů, které, pokud se budou dále hromadit, jí mohou stát oněch několik procent voličské přízně, na níž závisí další účast v parlamentní politice.

ČRo 6, 31.10.2007