Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Nejdůležitější momenty české politiky v roce 2006

Nejdůležitější momenty české politiky v roce 2006

Nejviditelnějším rysem české politiky v roce 2006 byla nebývalá polarizace politické scény mezi dvě největší strany před volbami v červnu. Tato polarizace se pak zhmotnila v podobě dvou stejně silných povolebních táborů, které nebyly schopny najít společnou řeč.

 

Neschopnost českých politiků rozlousknout takzvaný povolební pat byla sice veřejnosti prezentována jako zásadní boj o principy mezi pravicí a levicí, ale s postupem času se ukázalo, že čeští politici prostě nezvládají přechod z fáze předvolebního boje o voliče k fázi formulování kompromisního programu pro většinu občanů. Z neústupnosti obou poltických táborů více než co jiného vyčuhovalo dědictví bolševické nesmiřitelnosti. Ač v druhém pokusu o sestavení vlády začali nakonec politici vážně jednat i o vytvoření nějaké formy velké koalice, bylo zřejmé, že hledání shody je pro ně mnohem obtížnější, než nalézání vzájemných rozdílů a následné osočování.

 

Je paradoxní, že vzájemná nesmiřitelnost nebyla a není živena skutečnými programovými rozdíly. Podíváme-li se blíže na jednání největších stran, nalézáme hodně radikální rétoriky, ale velmi málo programových rozdílů, které jsou natolik hluboké, že nelze najít kompromis. Dalo by se argumentovat, že vzájemná nesmiřitelnost byla živena mnohem více podobnostmi než odlišnostmi. Jinými slovy: kdyby si české politické strany nebyly ve svém populismu a politickém oportunismu tak podobné, možná by necítily potřebu tak zuřivě přesvědčovat voliče, že jsou naprosto odlišné.

 

Dokladem toho, že čeští politici nezvládají přechod z předvolební fáze boje o voliče do povolební fáze starosti o veřejné zájmy, byla i kampaň za předčasné volby. Většina politiků je evidentně schopna fungovat mnohem lépe v atmosféře konfrontace (v níž je možné redukovat ucelený program na výkřiky), než v atmosféře dialogu, v němž je třeba odvést poctivou práci při hledání solidních kompromisů.

 

Projevila se i jistá demokratická nezralost. Volat po nových volbách jen několik týdnů po skončení těch předešlých je svým způsobem nedemokratické jednání, jehož prostřednictvím nám politici sdělují, že se jim s volebními výsledky nechce pracovat. „Ať voliči znovu rozdají karty!“, vybízeli opakovaně politici, aniž by skutečně začali hrát s těmi právě rozdanými.

 

Celkový dojem z české politiky v roce 2006 je tak nevalný: nízká politická kultura a jistý nedostatek respektu pro skutečně demokratické  procesy. Pozitivní naopak nepochybně je, že navzdory neexistenci solidní vlády, byly ústavní mechanismy schopny zajistit poměrnou politickou stabilitu. Nepochybně příznivý vliv měla skutečnost, že Česká republika je už nějakou dobu pevnou součástí struktur Evropské unie, které tlumí dopady domácí nestability.

 

V konkrétní rovině je třeba zmínit několik momentů, které mohou mít v budoucnosti neblahý vliv na vývoj české politiky. Možná tím nejdůležitějším bylo téměř nemedializované usnesení na sjezdu Občanské demokratické strany, které zavázalo politiky ODS k tomu, že nesmí v budoucnosti podporovat kroky vedoucí k větší politické integraci EU. Pokud by se toto usnesení přelilo do české zahraniční politiky, mohlo by mít dosti vážné důsledky nejen pro Českou republiku, ale i pro EU.

 

Je zajímavé, že ostatní nekomunistické strany na toto usnesení ODS víceméně nereagovaly. Přitom, pokud zůstane v platnosti, komplikovalo by zásadním způsobem spolupráci ostatních stran s ODS v oblasti zahraniční politiky.

 

Druhým konkrétním zlomovým momentem v české politice v roce 2006 bylo propuknutí otevřeného nepřátelství mezi předsedou sociálních demokratů Jiřím Paroubkem a bývalým předsedou Milošem Zemanem. Zemanova nevraživost a s ní související „deratizační“ strategie vůči Paroubkovým předchůdcům přivedly ČSSD v minulosti téměř na hranici volitelnosti.

 

Paroubek je samozřejmě mnohem silnějším protivníkem, než byli Vladimír Špidla či Stanislav Gross, ale je jisté, že ani on nemůže dlouhodobě dovolit Zemanovi stranu vnitřně rozvracet. Jinými slovy: Paroubek bude muset jít se Zemanem a zemanovci na zteč, v níž zvítězí pouze v případě, že najde dostatečnou podporu pro to, aby Zeman a jeho souputníci skončili mimo stranu anebo přinejmenším byl jejich vliv vymazán v orgánech strany, jako jsou grémium a poslanecký klub.

 

Třetím důležitým momentem české politiky v roce 2006 je zvolení Jiřího Čunka do funkce předsedy lidové strany. Tato volba má dvojí ostří. Na jedné straně existuje reálné nebezpečí, že Čunek udělá ze svých radikálních receptů na řešení problémů Romů (a menšin obecně) oficiální  politiku strany, což by lidovou stranu nepochybně haiderizovalo. I když v krátkodobé perspektivě by taková radikalizace mohla lidovcům přinést nové voliče, v delší perspektivě by to byla katastrofa pro stranu i českou politiku obecně.

 

Druhé ostří Čunkova zvolení není až tak negativní. Ukazuje se, že nový stranický předseda bude lidoveckou politiku ve vztahu k velkým stranám důsledně držet v politickém středu. Pod minulým vedením byla KDU-ČSL automaticky počítána k pravému středu a byla považována za spojence ODS.

To se nyní změnilo, což také mění aritmetiku vytváření povolebních spojenectví.

 

Čtvrtým konkrétním důležitým momentem české politiky v roce 2006 je vstup Strany zelených do Poslanecké sněmovny. Snad ještě důležitější je skutečnost, že v povolebních vyjednáváních se ukázalo, že čeští zelení—alespoň v osobách svých předáků—nejsou levicovou stranou, ale mají spíše ambice nahrazovat pravicové liberály, jež dříve reprezentovala Unie svobody nebo Občanská demokratická aliance.

 

To bude mít pro budoucnost české politiky své důsledky. Znamená to totiž, že voličské jádro Strany zelených může být poměrně nestabilní, a strana může z nejvyšších pater politiky zmizet stejně překvapivě, jako do nich vstoupila. Zároveň je jasné, že mladí lidé vyznávající autentickou zelenou politiku zatím v podobě nějaké strany v české parlamentní politice zastoupení nemají.

 

Poslední poznámka se týká komunistů. Rok 2006 ukázal, že limity KSČM jsou omezené. Ani navzdory ostudné neschopnosti nekomunistických stran najít řešení povolební situace se kritická masa voličů nepřiklonila ke KSČM. Její preference zůstávají na úrovni volebního výsledku—tedy někde okolo 13 procent.

 

Na konci roku 2006 je též jasné, že se téměř zcela vyčerpal bojovný antikomunismus. Další antikomunistická mobilizace z dílny ODS a lidovců sice zabrala částečně ve volbách, ale následné jednání předáků těchto stran, učinilo z agresivního antikomunismu frašku, protože jak ODS, tak lidovci ukázali, že by s komunisty „se jedná“. I to bude mít v budoucnosti své důsledky.