Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Nějvětší české politické trapasy roku 2008

Nějvětší české politické trapasy roku 2008

Čeští politici dokázali v uplynulém roce vyprodukovat neobyčejné množství politických přešlapů, které z české politiky—opilé svojí provinční malostí—občas činilo tragikomickou podívanou. Zde je přehled největších trapností, tak jak je vidí autor tohoto textu.

 

Volba prezidenta

 

Výběr hlavy státu se zvrhnul, tak jak se dalo předpokládat ve světle neschopnosti politických stran dohodnout se na přímé volbě, v přehlídku pletichaření, vydírání a politické korupce. To, co se dělo na pražském Hradě během volby, skvěle shrnul v novinovém rozhovoru herec a moderátor Jan Kraus: „Ta volba nám ukázala, jak daleko máme ke standardní demokracii. Sledovali jsme záznam o tom, jak Jarda dostal patronu, jiný se zhroutil, další náhle onemocněla. To je Kocourkov, postkomunistická provincie. Takhle se přece žádný prezident nevolí, to je strkanice z malé vesnice.“

 

Cyril Svoboda

 

Volba prezidenta vyprodukovala několik paralelních politických příběhů, které si zaslouží samostatný odstavec. Největším fiaskem je bezpochyby zcela chybná politická kalkulace lidovce Cyrila Svobody, který vyzval své spolustraníky, aby volili v prezidentské volbě Václava Klause výměnou za to, že Občanská demokratická strana pak podpoří zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Svoboda, který nemohl v minulosti Klausovi přijít na jméno, a zhruba polovina lidoveckých zákonodárců pro Klause skutečně hlasovali. V jejich kalkulaci byl implicitně zahrnut předpoklad, že Klaus bude v druhém volebním období jen neškodný politický tatíček, kterého lze na Hradě dalších pět let nějak přečkat, vezmeme-li v úvahu historickou dimenzi majetkového vyrovnání s církvemi. Stalo se, co se dalo při trošce zdravého úsudku předpokládat: Klaus se chová jako neřízená střela, která už de facto zničila vládní koalici, a žádný zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi v dohledné době nebude.

 

Josef Kalbáč, Evžen Snítilý, Olga Zubová

 

Historie tyto politiky rychle zapomene, což je škoda, protože by měli být studijním materiálem pro všechny, které zajímají historické situace, v nichž bezpáteřnost, strach a obecně chování, které nelze vysvětlit racionálními motivy, mohou změnit běh historie.

 

Karel Schwarzenberg

 

Je smutné, že z hitparády politických trapasů nelze vynechat muže, který si jinak zaslouží obdiv a který je i dobrým ministrem zahraničí. Schwazenberg se chytil do vlastní pasti, když pohrozil, že rezignuje na svou vládní funkci, pokud se do vlády vrátí lidovecký předseda Jiří Čunek, aniž by se prokázalo, že podezření z korupce, jež ho obklopují, jsou planá. Schwarzenbergovi ale nejspíš jeho šlechetné úmysly rozmluvili koaliční politici, kteří se báli pádu vlády, a ministr zahraničí se tak pustil do jedné z největších politických šarád v nedávných politických dějinách českého státu. Čunkovu kauzu zprivatizoval, když nechal podezřelého politika „proklepnout“ americkou detektivní agenturou—čin, který ho stál víc něž milión korun. Účel nakonec světil prostředky: Čunek se do vlády vrátil, neboť zjištění detektivů byla údajně neprůkazná. Trapné je na celé kauze zejména to, že se ctihodný muž jako Schwarzenberg potřeboval schovávat za takové představení. Pokud šlo skutečně o čest, měl—a dodnes má—tisíc důvodů nesedět v jedné vládě s člověkem, jako je Čunek.

 

Zelení

 

Chování zelených v roce 2008 by se dalo popsat jako organizovaná politická sebevražda, v níž křídlo Martina Bursíka, jež by bez problémů mohlo okamžitě vstoupit do ODS, bojovalo s křídlem ekologických aktivistů, vedených Danou Kuchtovou. Ukázalo se, že Strana zelených sestává ve skutečnosti ze dvou stran, z nichž ani jedna nemá šanci dlouhodobě uspět bez té druhé. Kuchtová a spol. potřebují politického profesionála, jakým je Bursík, zatímco Bursík nebude mít—alespoň pod vývěsním štítem zelených—šanci uspět bez ekologických aktivistů. I proto bylo Bursíkovo rozhodnutí eliminovat křídlo aktivistů na stranickém sjezdu—s pomocí poněkud pochybných metod—pro stranu začátkem konce. To ostatně potvrdily už krajské a senátní volby, nichž zelení totálně propadli. Představení ve straně nám nabídlo několik nezapomenutelných výkonů. Jména hlavních aktérů—Bursík, Jacques, Kuchtová, Stropnický, Kocáb—zůstanou zapsána v análech české politické frašky.

 

Radar

 

Podnikavý jedinec by mohl vydělat slušné peníze, kdyby začal prodávat účinné pilulky proti nemoci, jež by se mohla jmenovat „Přeradarováno“. To, co se okolo možného umístění amerického zařízení na českém území dělo, překročilo veškeré hranice přípustné politické demagogie. A to na obou stranách: ve vládním i opozičním táboře. Nic nesvědčí o naprosté provinčnosti české politiky více, než skutečnost, že zatímco v USA, které chtějí radar u nás umístit, nikdo—kromě zasvěcených expertů a několika politiků--o této záležitosti neví, u nás na radaru závisí budoucnost vlády. Nejtrapnější ovšem je, že i záležitost související s bezpečnostní orientací státu lze v České republice uchopit jako nesmiřitelný souboj mezi vládou a opozicí. Z celého představení přitom na všech stranách vytéká proudem licoměrnost.

 

Ústav pro studium totalitních režimů

 

Tato instituce—oficiálně zřízená a kontrolovaná státem za účelem nezávislého studia naší nedávné historie—byla na konci roku 2008 ve stavu personálního rozvratu. Zdá se, že podobné instituce přitahují „badatele“, kteří se svojí mentalitou dost podobají lidem, jejichž odpudivou roli v českých dějinách má ústav studovat. Není proto divu, že se ústav roce 2008 „proslavil“ kauzami, jako byl „fenomenální“, zdánlivě na politickou objednávku učiněný objev o záměru bratří Mašínů spáchat atentát na Gottwalda, nebo kauza Milana Kundery. Pikantní na posledně jmenovaném případu je zejména skutečnost, že mladý badatel ústavu použil dokument nalezený v ústavních archiváliích k očištění jména své příbuzné tak, že svou naprosto jednostrannou interpretaci policejního dokumentu odkazujícího na Kunderu, publikoval bez jakýchkoliv oponentních stanovisek a alternativních interpretací v jednom týdeníku. Kdo chce tvrdit, že nás tento postup přiblížil k pochopení naší historie, by měl vysvětlit, co vlastně pochopil.

 

Morava a Tlustý (a nejspíš i Dryml)

 

Ke kauze poslance za ODS Jana Moravy snad lze dodat jen to, že počínání mladého ambiciózního politika snese nejpřísnější kritéria dobré frašky. O tomto českém Jamesi Bondovi by měl být natočen film. Byl by to film se vším všudy český. To samé platí o druhé ústřední postavě v tomto dramatu—nezničitelném  politickém tlustokožci Vlastimilu Tlustém. Na konci roku, jak se zdá, se podařenou fraškou inspiroval nově zvolený senátor za ČSSD, Vladimír Dryml. Komu není rady, tomu není pomoci…

 

Téčko, Íčko a Krakatice

 

Na této kauze je zajímavá nejen naprostá politická nezničitelnost politiků, jejichž možné vazby na bose podsvětí Františka Mrázka rozebírá policejní spis Krakatice. Typicky český je i další úkaz: explozivní policejní spis nesmí nikdo oficiálně vidět, vyšetřováni nejsou politici v něm zmínění coby podezřelí z kontaktů na organizovaný zločin, ale policisté, kteří prý porušili závazek mlčenlivosti, když se zasazovali o otevření spisu. Typické také je, že části spisu má k dispozici jeden jediný novinář, který si z publikování útržků ze spisu udělal obchod na produkci bestsellerů. Naprostý Kocourkov.

 

Lisabon a Evropě to osladíme

 

Jenom v Česku, zcela pohlceném sebou samým, přesto však přesvědčeném o svém světodějném poslání, je možné, že předseda vlády, který podepíše za Českou republiku Lisabonskou smlouvu, se celý rok nikterak nemá k její ratifikaci, ba s pomocí své strany ratifikaci obstruuje, Slogan Topolánkovy vlády pro české předsednictví EU—Evropě to osladíme--je geniální. Vypovídá o české mentalitě více, než by dokázaly celé knihy. Ve své schizofrenické podvratnosti by se dobře vyjímal ve Švejkovi. Jinak je ale česká diskuse o Lisabonské smlouvě je za hranicí snesitelného: zatímco 25 evropských zemí smlouvu schválilo, čeští mudrlanti—včetně pana prezidenta—neustále ve smlouvě objevují hrozby, kterých si hlupáčci ve zbytku Evropy nevšimli.

 

Vojáci v Afghánistánu

 

Spojit další pobyt českých vojáků v Afghánistánu s poplatky u lékaře, to vyžaduje skutečně silné politické žaludky. Nesouměrnost obou témat naprosto přesně vystihuje hlavní problém české politiky: neschopnost formulovat národní zájmy a nenasytné pokušení českého Kocourkova udělat z každého tématu knedlo-vepřo-zelo—i kdyby se třeba týkalo budoucnosti celého světa.

 

Sjezd ODS

 

Postačí citát z autorova jiného článku: Člověk, který strávil část svého života v komunistickém režimu, se jen těžko mohl ubránit reminiscencím. Jeden řečník za druhým přesvědčoval kongres i diváky u televizních obrazovek o tom, že politika strany, opřená údajně o liberálně-konzervativní ideje, je de facto v pořádku, ba skvělá, jen se jaksi nedaří tuto skvělou politiku občanům „zkomunikovat“. Kdyby byla strana schopna „lidu“ své politické priority lépe vysvětlit, bylo by vše v pořádku a neutrpěla by zdrcující volební porážku…Zatímco sjezdovým sálem burácelo slovo „změna“, zacementovala se strana v pozicích, které povedou k jejímu dalšímu pádu.

 

Prezident Klaus

 

Autor tohoto textu, známý svojí vytrvalou a dlouhodobou kritikou Václava Klause, není nijak nadšen, že téměř vše, co o našem panu prezidentovi (dříve předsedovi Poslanecké sněmovny, a ještě dříve premiérovi a zakladateli ODS) v posledních 19 letech psal a říkal, nyní masově zaznívá nejen z úst mnohých Klausových dřívějších obdivovatelů, ale dokonce už i ze zahraničních médií. Pan prezident se po svém znovuzvolení stal, tak jak bylo předpovězeno, neřízenou střelou, která se pustila nejen do Evropské unie, Gruzie, globálního oteplování, ale dokonce už i do vlastní strany a jejího předsedy.