Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Nemaťme fakta a pojmosloví v lidskoprávní diskusi

Nemaťme fakta a pojmosloví v lidskoprávní diskusi

V diskusi o lidských právech, která se rozpoutala na stránkách Práva, se bohužel někteří autoři příliš neobtěžují správností používaného pojmosloví a fakty. Kupříkladu jedním z argumentů, který použili kritici tzv. lidskoprávního atlanticismu je tvrzení, že tato ideologie byla v posledních letech využívána, zejména Spojenými státy, k ospravedlnění nejrůznějších špinavostí v mezinárodní politice.

Pak obvykle přijde chmurný výčet: bombardování Jugoslávie, invaze v Iráku, bombardování Libye. Někteří autoři přidají jako příklad lidskoprávního vměšování Západu i Afganistán nebo dokonce současné dění na Ukrajině. Jiní odmítají s pomocí poukazování na výše zmíněné údajné „lidskoprávní“ průšvihy Západu i pokusy žádat dodržování lidských práv v Číně a některých dalších diktaturách.

Volně se tak směšují reakce Západu na porušování lidských práv, reakce na humanitární katastrofy, a akce, které jsou vedeny primárně bezpečnostními úvahami.

Kupříkladu invazi v Iráku neospravedlňovala Bushova administrativa porušováním lidských práv, ale bezpečnostní hrozbou, kterou mělo reprezentovat opakované porušování předešlých rezolucí Rady bezpečnosti OSN Saddámem Husajnem a údajná přítomnost zbraní hromadného ničení na území Iráku. To, že se americká administrativa v otázce zbraní hromadného ničení mýlila nebo lhala, nemá s údajným lidskoprávním atlanticismem nic společného.

Lidskoprávně nebyl primárně zdůvodněn ani zásah v Libyi. Tam, jak známo, došlo k v rámci „arabského jara“ k povstání proti brutálnímu diktátorovi Muammaru Kaddáfímu, který před tím utopil v krvi většinu svých oponentů. Západ se po dlouhém váhání rozhodl z bezpečnostních a humanitárních důvodů vyslyšet volání o pomoc z řad špatně vyzbrojených povstalců, které Kaddáfí začal bombardovat, a hrozil tudíž masakr. 

Nejraději ovšem citují kritici bombardování Jugoslávie, které je obvykle portrétováno jako akt zlovůle, jehož cílem bylo ustavit nezávislé Kosovo. Stejně jako v ostatních uvedených příkladech by ovšem bylo třeba dodat, že bombardování Jugoslávie cosi předcházelo. Nejen kriminální jednání některých části Kosovské osvobozenecké armády (UCK), ale především srbské genocidní jednání v Bosně i masové vyhánění Albánců z Kosova.

Intervence nebyla aktem „lidskoprávního atlanticismu“, ale snahou nepřipustit další humanitární katastrofu či genocidu po různých předchozích Srebrenicích. Lze přitom jistě diskutovat, zda intervence byla řádně posvěcena OSN, nebo o tom, zda bombardování Srbska bylo tou nejlepší strategií.  

Stejně volně, jako se v probíhající lidskoprávní diskusi zachází s historickými fakty, se opakovaně mluví o jakési ideologii lidských práv, která má být bičem Západu na jiné kultury. Je pozoruhodné, s jakou snadnosti respektovaní autoři pomíjí skutečnost, že od roku 1945 vznikl rozsáhlý korpus mezinárodních lidskoprávních dohod, včetně těch, které stály u zrodu OSN.

Naši kritici lidskoprávního atlanticismu nejspíš namítnou, že mocný Západ tyto dohody zbytku světa jaksi vnutil. Jisté ovšem je, že existuje rozsáhlý lidskoprávní normativní fundus, který je součástí mezinárodního práva! Když někteří kritici píší s obdivuhodnou lehkostí „o naší současné lidskoprávní katastrofě“, prováděné s pomocí prý jakési lidskoprávní  lžiiodeologie, znamená to, že máme jednoduše vyhodit mezinárodní lidskoprávní dohody i mezinárodní monitorovací a právní instituce z nich vzniklé z okna?

 Václav Bělohradský vyzýval ve svém jednom textu, abychom o lidských právech diskutovali čestně. S tím se dá souhlasit. V takovém případě ale nelze účelově pomíjet některá fakta, ohýbat pojmy nebo si vybírat z korpusu mezinárodního zákonodárství o lidských právech jen to, co se nám hodí.

Právo, 24.9.2014