You are here: Home Members redaktor's Home Nemocná země

Nemocná země

Česká republika je nyní v přepočtu celkového počtu nově nakažených Covidem-19 na milión obyvatel a tempa růstu nákazy jednou z nejvíce „nemocných“ zemí světa. Podle různých prognóz nebudou nemocnice do dvou tří týdnů stíhat, poroste prudce i počet zemřelých.

Jak se z České republiky tak nemocná země stala? Důvodů je celá řada, a téměř všechny nějak souvisí s politikou a nízkou kvalitou státní správy.

Pokud jde o politiku, ta u nás pár let před současnou krizí zdánlivě stabilně fungovala. Hospodářství země utěšeně rostlo, zvyšovaly se platy i sociální dávky. Opozice byla slabá, takže i do očí bijící problémy, jako je nevyřešený konflikt zájmů premiéra a různé nesplněné vládní sliby, Andrej Babiš snadno smetával ze stolu jako „kampaň“ nebo „účelovky“.

Když přišla první vlna epidemie Covidu-19, vláda zareagovala s pomocí tvrdých plošných opatření. Česká republika byla jednou z mála zemí, jejíž hranice byly zavřené i směrem ven. Společnost, jejíž nemalá část strávila kus života před rokem 1989, neměla s plošnými restrikcemi, zavřenými hranicemi i vládou tvrdé ruky v nouzovém stavu větší problém, vzedmula se i vlna vzájemné solidarity.

Vláda mohla vzhledem k varováním o příchodu druhé vlny na podzim tohoto nastavení společnosti využít k preventivnímu udržení některých, ekonomiku nedusících omezení i v létě, jenže zejména vidina voleb byla silnější. Jakož i vidina, že ukážeme světu, že jsme jednička, která ví, jak na to. Zvítězil tak přístup „ode zdi ke zdi“, restrikce byly plošně zrušeny.

Nemá smysl vypočítávat všechny momenty, kdy ještě bylo možné zatáhnout za záchranou brzdu. Ani popisovat vršení nejrůznějších chaotických opatření a letní vytváření nových institucí, které spolu nedokázaly komunikovat.

Jisté je, že včasným racionálním opatřením stál v cestě především sám premiér, který se v létě pasoval do role hlavního epidemiologa a vykládal veřejnosti věci, které jsem už před tím mohli zaslechnout od jiných nechvalně známých populistů, jako je americký prezident Donald Trump nebo brazilský prezident Jair Bolsonaro. Jakmile se  Babiš na tuto cestu vydal, bylo bohužel jasné, že to u nás nemůže dopadnout o moc lépe než ve zmíněných zemích.

Součástí našeho problému je ovšem i slabý stát a obecně státní správa. Vláda sice správně strategicky rozhodla, že máme vytvořit systém chytré karantény a trasování, jenže se ukázalo, že obecně slabý český stát mnohem lépe zvládá plošné restrikce  než „chytrý“, diversifikovaný přístup.

Když vypukla v září 2012 aféra s pančovaným alkoholem, která měla na svědomí desítky mrtvých a stovky zdravotně poškozených, publikoval jsem text „Stát čtvrté cenové skupiny“ (Právo, 20.9.2012). Napsal jsem tehdy, že stát, který máme po třiadvaceti letech svobody, je zcela bezzubý. Nejenže nedokáže v řadě oblastí nastavit pravidla hry, ale když už je nastaví, vynucuje jejich dodržování v podstatě nahodile. Problémem není, jak léta tvrdila česká pravice, že se stát do řady věci zbytečně plete, ale že se plete nesystémově, až když vypukne krize. V této nahodilosti hraje nemalou roli nadvláda peněz a zákulisních zájmů nad státem i demokracií.

Spousta lidí u nás uvěřila, že Babiš, který vstoupil do politiky pod praporem boje s korupcí a tradičními stranami, s heslem „Prostě to zařídíme“, tohle nějak napraví. Nezařídil nic, jen si stát ještě více zprivatizoval do vlastních rukou. To zůstalo mnohým během ekonomického boomu skryto, nebo jim to bylo jedno. Teď když přišla monumentální krize, na to všichni krutě doplatíme.

Novinky, 16.10.2020