Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Nepolitická politika není antipolitika

Nepolitická politika není antipolitika

V souvislosti se zvolením podnikatele a filantropa Andreje Kisky slovenským prezidentem se roztrhl pytel s varováními, že se lidé ve střední Evropě definitivně odklánějí od politických stran. Nastupuje prý nepolitická politika, což je vnímáno některými jako nebezpečí pro demokracii.

Skutečným nebezpečím pro demokracii a politické strany ovšem není nepolitická politika, ale „antipolitika“. Pěkně se to vyjevuje v rozdílech mezi nově zvoleným slovenským prezidentem Andrejem Kiskou a českým ministrem financí a šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem.

Před tím, než se na tento rozdíl zaměříme, je nutné předeslat, přímá prezidentská volba je svého druhu plebiscit. Nebojují v ní primárně politické strany, ale osobnosti, i když, pravda, ve většině těch evropských zemí, kde se přímá prezidentská volba koná, se prosazují straničtí kandidáti.

Vítězství nestraníka nemusí hned předznamenávat jakýsi konečný soumrak stranictví. Může být třeba jen vyjádřením obav, že by jedna politická strana mohla ovládnout všechny významné ústavní posty v zemi.

Důležité je především poselství, s nímž Kiska kandidoval. Nedefinoval se, jak to činil v České republice Andrej Babiš, jako „antipolitik“. Prezentoval se jako hlas občanské společnosti, která má mít ve volbě hlavy státu svoje zastoupení.

Babiš a jeho hnutí ANO v Česku, nebo hnutí Pět hvězd Bepe Grilla v Itálii, popřípadě rakouský miliardář Frank Stronach, byli a jsou hlasateli antipolitiky, která pohrdá nejen politickými stranami, ale i parlamentarismem. Zastánci nepolitické politiky, jejímž představitelem byl svého času český prezident Václav Havel, pouze zdůrazňovali, že svůj silný hlas v politice má mít i občanská společnost.

V našem regiónu se ovšem politické strany občanské společnosti v podstatě bojí. Byly vybudovány jako bašty úzkých zájmových skupin. Ještě nezralé a počtem členů chudé řídily proces masivní privatizace, a byly nakonec byly samy zprivatizovány do rukou nové podnikatelské třídy a nejrůznějších kmotrů.

Vítězství Kisky není odmítnutím politických stran, ale je to spíše další revolta slovenské veřejnosti proti postkomunistickým praktikám stranických politiků, která navazuje na impozantní vzpouru slovenské občanské společnosti proti mečiarismu v roce 1998. Kiska odešel z velkého byznysu, aby se mohl naplno věnovat práci v občanské společnosti. Je proponentem nepolitické politiky v dobrém slova smyslu

Češi si svojí revoltou proti postkomunismu zatím neprošli. Na Hrad zvolili čelného reprezentanta postkomunismu ze začátku 90. let minulého století. Výrazem postkomunistické mentality je i Babiš. 

 Klidně zůstává v byznysu, i když má vysoký politický post, a veřejnost to bere. Je přesvědčen, že stát je cosi jako firma. Reprezentuje étos postkomunistických expertů a manažerů, kteří politikou, ale i skutečným občanským angažmá „zdola“, de facto pohrdají. Hlásá nikoliv nepolitickou politiku coby produktivní spolupráci politiky a občanské společnosti, ale antipolitku, která tradiční politiku neoplodňuje, ale spíše ničí.

Právo, 1.4.2014