You are here: Home Members redaktor's Home Neumíme si vládnout

Neumíme si vládnout

Ze zpětného pohledu na 100 let, které uplynuly od obnovení české státnosti v roce 1918, se vynořuje i jeden velmi nelichotivý závěr, který je možné shrnout slovy „neumíme si vládnout.“ Platí to dokonce i o první republice, která byla zmítána po celou dobu své existence přebujelým partajnictvím, jež nakonec vyústilo do mimoparlamentního rozhodovacího mechanismu zvaného Velká pětka.

Jakkoliv byla první republika prodchnuta demokratickým republikánským étosem, vzývajícím údajné tradice českého humanismu, nedokázala nakonec „demokraticky“ a racionálně zpracovat největší výzvy, kterým čelila: smysluplnou integraci národnostních menšin, především sudetských Němců; skutečnou rovnoprávnost Slovenska s českým zeměmi; a fungující mezinárodně-bezpečnostní zakotvení Československa.

Sen o české výjimečnosti

Příběhem první republiky se vine jako červená nit přesvědčení o jakési národní výjimečnosti, které se vracelo v různých podobách i později a které možná nejprecizněji formuloval v roce 1968 Milan Kundera ve své polemice s Václavem Havlem. Kundera argumentoval, že socialismus s lidskou tváří je dějinotvorný experiment, který se mohl zrodit pouze zásluhou výjimečných humanistických tradic českého národa a jeho historického příběhu.

První republika přitom na převládající přesvědčení politické elity, že jsme historicky výjimeční, a že nám tudíž jen málokdo může rozumět, nemálo doplatila tím, že nebyla schopná budovat rovnoprávná spojenectví a neměla ve svém okolí skutečné přátele. Mnichov byl pak vnímán nikoliv jako geopolitická prohra bezpečnostně a mezinárodně politicky nepřipraveného státu, ale jako spiknutí proti naší jedinečnosti.

I rok 1968 byl vnímán jako projev české jedinečnosti. Světu jsme chtěli nabídnout humanizaci komunismu v podobě experimentu s jakousi „třetí cestou“. Spor mezi Kunderou a Havlem se týkal právě představy o české výjimečnosti. Kundera ve svém eseji mluvil ve spojení se socialismem s lidskou tváří o „svobodě, jakou svět ještě neviděl“. Havel naopak realisticky – podle mnohých ale prý „přízemně“ – upozorňoval, že by možná úplně stačilo, kdybychom se nepokoušeli vymyslet nový model politického vládnutí, ale přijali to, co funguje na Západě, tedy liberální demokracii.

Paradoxně i Havel později propadl v disidentských kruzích poněkud nerealistickým představám o „nepolitické politice“ coby modelu, který by se mohl stát po znovuobnovení svobody u nás jakousi alternativou k systému politických stran. I po roce 1989 se tak vedly dlouhé diskuze o tom, zda jsme nepromeškali jakousi historickou příležitost, když jsme se nakonec zcela „přízemně“ vydali cestou přijetí západního politického systému liberální demokracie, založeném na stranictví.

Havel nakonec svoje představy o politických stranách korigoval a občanskou společnost, která v konceptu nepolitické politiky měla hrát ústřední roli, hájil spíše coby jednu z nezbytných dimenzí fungující demokracie. Jenže do politické arény už mezitím vtrhli další čeští poličtí a ekonomičtí mesianisté, jako byl Václav Klaus, kteří sice formálně vzývali „standardní postupy“, ale ideologicky chtěli být neoliberálnější než samotní zakladatelé neoliberalismu na Západě. A věřili, že jimi navrhované transformační postupy, jako byla kupónová privatizace, nám dávají punc výjimečnosti – přinejmenším v kontextu postkomunistického světa.

Blouznění o tom, že víme, jak dělat věci lépe a rozumněji než ostatní země (jakkoliv dlouhá může být jejich demokratická tradice), zůstalo součástí české politické kultury dodnes a přeneslo se především do postojů k Evropské unii. Významnou součástí českého politického diskurzu tak dodnes zůstává přesvědčení, že kdyby nám ostatní více naslouchali, bylo by na světě, přinejmenším v Evropě, lépe.

Tento postoj se přitom úzce pojí s přesvědčením, že historické kalamity či selhání, jako byl Mnichov, nástup komunistů, či rychlá rezignace po sovětské invazi v roce 1968, jsme si nezpůsobili převážně sami, ale byli jsme jako národ obětí jiných. Kundera ve svém projevu na sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, a pak ve své polemice s Havlem, dal tomuto postoji i jakési ideové zastřešení v podobě nelehkého údělu „nesamozřejmého národa.“

Slabost elit

Znovu a znovu se vynořující přesvědčení o národní výjimečnosti, kterou ostatní národy nenechají vykvést, protože nás buď nechápou, nebo přímo utlačují, je jakousi náhražkou za poměrně malou schopnost si rozumně vládnout. A ta se pro změnu pojí se slabostí politických elit.

V zemi, která v posledních 400 letech byla zhruba 350 let provincií jiných, během kteréžto doby byla ovládána z Vídně, Berlína a Moskvy, to není možná překvapující. Domácí politické elity neměly možnost skutečně vyrůst, částečně i proto, že když se v 19. století rodila moderní politika, převládla v českých zemích silná národovecká ideologie, která místo budování silných strategických pozic v rámci Rakousko-Uherska vídeňskou politiku spíše bojkotovala a snila svůj provinční sen.

V ideologii národní výjimečnosti byla přetvořena dokonce i amputace českých elit po Bílé hoře. Dalo to prý postupem času vzniknout unikátnímu českému plebejství, které je vnitřně demokratické a humanistické. Jenže, jak si později všiml i Tomáš G. Masaryk, toho plebejství mělo v sobě zabudováno i poměrně destruktivní rys, pokud jde o schopnost si vládnout: těm „nahoře“ se nemá důvěřovat, jsou nejspíš někým dosazeni nebo nám „dole“ nerozumějí.

Jak to v návaznosti na Masarykovy postřehy pěkně vystihl Václav Bělohradský, místo strukturované politické opozice se u nás opakovaně formuje opozice k politice. Jinými slovy, politika je elitářský, odcizený a namáhavý projekt a ti, kteří ji provozují, nerozumějí už z podstaty věci „lidu“. Ten má naopak zdravý rozum.

Potíž s tímto poněkud anarchistickým postojem k politice spočívá v tom, že je v takovém prostředí velmi těžké vládnout. Diskuze se nevede věcně, ale s pomocí populistických výkřiků, popřípadě s pomocí ideologických šablon. A jak už bylo zmíněno, hlavní politické strany v první republice nakonec raději přijaly mechanismus Velké pětky, která obcházela složitý parlamentní provoz a namísto toho rozhodovala o důležitých věcech zákulisně.

Tento mechanismus se v české politice opakuje. Na konci 2. světové války byla stranická a parlamentní pluralita podvázána pro změnu institucí Národní fronty, přičemž některé strany byly pro jistotu s poukazem na jejich údajnou dřívější kolaboraci s nacisty zakázány. Vydláždilo to cestu ke komunistickému puči. A i samotný komunistický režim byl pak založen na předstírání, že zemi vládne Národní fronta, v níž hlavní roli hraje komunistická strana coby jakýsi předvoj.

Na principu podvázání parlamentu byla založena také opoziční smlouva mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1998. Obě dříve tvrdě soupeřící strany se domluvily, že ČSSD bude vládnout, zatímco ODS ji výměnou za nejrůznější výhody bude držet u moci a nepodpoří hlasování o nedůvěře.

Současná vláda Andreje Babiše na tyto tradice navazuje. Parlament je podle Babiše jen žvanírna, je třeba „makat“. Prezident Miloš Zeman se projektu podvazování parlamentu aktivně účastní.

Nejprve si v roce 2013 stvořil vlastní vládu „odborníků“ bez důvěry Sněmovny, po volbách v roce 2017 zase spolupracoval s Babišem na udržování menšinové vlády hnutí ANO, která nedostala důvěru Sněmovny. Oba přitom mají v těchto mimoústavních aktivitách podporu nemalé části veřejnosti, která politikou pohrdá a „vlády odborníků“ jsou ji sympatické.

Vládnutí jako permanentní krize

Českou politickou historii od získání samostatnosti v roce 1918 lze s jistou mírou zevšeobecnění popsat buď jako permanentní krizi vládnutí (v obdobích formálně existující demokracie) anebo jako znásilnění většiny menšinou pod praporem ideologie. Zůstaneme-li u tří období formální demokracie (1918–1938, 1945–1948, 1989 do současnosti), lze si povšimnout zejména neschopnosti hledat mezi politickými elitami (ale i společenskými elitami obecně) společné zájmy, založené na konsensu.

Jak už bylo řečeno, česká historická mytologie sice portrétuje české plebejství pozitivně jako zdroj jakési lidové demokracie, skutečností ale je, že plebejství je vnitřně svárlivé, kmenové. Pokud není svazováno nejen pevnými ústavně-právními pravidly, ale také jakousi přirozenou hierarchií hodnot, je zásadní překážkou pro hledání racionálních řešení prospěšných pro celou společnost.

V takovém prostředí nakonec většinou vítězí partikulární zájmy nad obecnými. Česko je tak dnes jakýmsi muzeem nedokončených či do země zadupaných projektů všeho druhu – od dálnic až po velká architektonická díla. V prostředí slabých pravidel hry a celkově slabé racionality politického i úředního jednání dokážou totiž partikulární zájmy účinně mařit cokoliv, co jim nevyhovuje.

Všimněme si, že velká část diskuze o té či oné modernizaci země se odehrává v opozici proti čemukoliv novému, stal se z toho skoro jakýsi sport nejrůznějších spolků hájících zájmy jednotlivých skupin. Tento partikularismus, ať už je ideologicky zdůvodňován jakkoliv, existuje i v politice, která též není schopná hledat racionální průsečíky. I proto většina vlád od roku 1993 nedokončila svůj mandát.

Ostatně také odpor vůči Evropské unii nemálo souvisí s tím, že partikularismus české politiky se jen nerad podřizuje nějakému sdílenému zájmu a racionalitě. Zvlášť když jsou taková rozhodnutí činěna za našimi hranicemi.

Má-li se tedy Česká republika posunout dál, bude muset projít bolestivým procesem racionalizace svojí politiky, protože politická (a od ní odvozená byrokratická) racionalita je cosi, čeho se českým zemím v posledních sto letech zoufale nedostávalo. Dosavadní relativní ekonomická úspěšnost po roce 1989 souvisí s politikou jen nepřímo, hospodářství řídí spíše jakýsi „autopilot.“

Jenže má-li země vykročit z postkomunistické éry, kdy zásluhou levné práce, zeměpisné polohy a tradice industrialismu relativně prosperovala v podobě jakési montovny pro nadnárodní korporace, bude potřebovat vizi, modernizaci infrastruktury a rozumnou investiční i vzdělávací politiku, což bez rozumně fungujícího vládnutí není možné. A pokud by Česká republika byla ponechána jen sama sobě, po čemž volají nacionalisté, je dost pravděpodobné, že ve světle výše zmíněných tradic by se patologická neschopnost rozumně si vládnout ještě prohloubila.

Nadějí je větší integrace České republiky do Evropské unie a dalších mezinárodních struktur. Dalo by se dokonce argumentovat, že naděje, že se podaří přeměnit naší zemi v moderní západní stát, je o to větší, oč více se rozhodovací procesy přesunou směrem do Bruselu a čím méně budou ovlivňovány domácí řevnivostí, potažmo malou schopností si rozumně vládnout.


Revue Prostor, podzim 2018