Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Neviditelná ruka trhu a Romové

Neviditelná ruka trhu a Romové

Rostoucí napětí mezi „většinovou společností“ a Romy ve Šluknovském výběžku je názornou ukázkou toho, jak neblahé účinky může mít v některých společenských oblastech odevzdání základních funkcí moderního státu „neviditelné ruce trhu“. A je varováním, že při současném neoliberálním přístupu vlády k sociální politice nemusí násilnosti a napětí zůstat omezeny na pár měst, popřípadě na vztahy mezi romskou  komunitou a většinovou společností.

 Prvním výsledkem údajné schopnosti trhu vyřešit „neviditelně“ i ty nejsložitější problémy byl, pokud jde o Romy, velmi viditelný nárůst jejich nezaměstnanosti. Ačkoliv se jako vysvětlení později ujal neoliberální příběh, že na vině je především příliš štědrý systém sociálních dávek, jenž přímo vyzývá ke zneužívání, skutečností je, že v atmosféře státem tolerované diskriminace nemohli velmi často u soukromých firem dostat práci ani ti Romové, kteří o ni stáli.

 Zároveň „trh“ brzy zjistil, že zprivatizovat lze i určité aspekty systému sociálních dávek státu, pokud není doprovázen skutečnou sociální politikou. Ba, co hůř, „trh“ zjistil, že má ve státu komplice, protože ten bohorovně toleroval snahy radnic Romy vystěhovávat a vytvářet tak ghetta.

 Nejrůznější realitní firmy tak začaly skupovat potenciálně lukrativní domy s romskými nájemníky, které pak přiměly k vystěhování, například s příslibem odpuštění dluhů za nájemné. Jiní, nebo často stejní podnikatelé vystěhované Romy ubytovávali v levných domech, které kupovali na „periférii“, například v městech, jako je Rumburk, přičemž inkasovali jejich dávky na sociální bydlení.

 Když pak Nečasova vláda snížila na začátku roku sociální dávky pro sociálně nejslabší, začali se k příbuzným do stovek ghett, která stát ve spolupráci s neviditelnou rukou trhu nechal za poslední léta vyrůst, stěhovat i lidé, kteří sice žili na dávkách, ale  byli ochotni a schopní platit si vlastní bydlení. Nyní, jak by řekl klasik, mnoho z těchto lidí už nemá co ztratit, jen svoje okovy.

 I ti, kteří by pracovat chtěli, jsou polapeni v ghettech, v oblastech s vysokou nezaměstnaností. Bez šance na změnu jsou odsouzeny vyrůstat i jejich děti. Je-li smazán rozdíl mezi ponižující existencí v ghettu a případným vezením, krádeže, lichva, drogy a násilí se stávají způsobem přežití.

 Vyslání těžkooděnců do Šluknovského výběžku je tak nejen populistickým gestem, ale i logickým důsledkem selhání státu, který dovolil, aby se z komplexního sociálního problému stalo za přispění zkorumpovaných zlatokopů v některých městských radnicích eldorádo trhu, jenž už beztak chudou menšinu dál ožebračil a marginalizoval. Je-li manifestace hrubé síly tím posledním, co vláda dokáže nabídnout jako ,,řešení“ tohoto problému, klesá svým způsobem na úroveň holých hlav. 

 Jak ovšem přesvědčivě doložil Jan Keller ve své knize Tři sociální světy na příkladu Reaganova okleštění sociálního státu v USA, nic není zadarmo. Peníze ušetřené na sociálním státu nutně skončí financováním represe, například těžkooděnců a vězeňského systému. Na rozdíl od smysluplné sociální politiky, která by se snažila--o jakkoliv složité--soužití většiny s menšinami a integraci, má ovšem „válka“ s obyvateli ghett, kteří nemají co ztratit, navíc i důsledky, které už nikdo nezaplatí: strach v řadách většiny i menšiny,  demokracii ohrožující xenofobii, a nakonec zničené i zmařené lidské životy.

Právo, 29.8.2011