You are here: Home Members redaktor's Home Nevýhra Miloše Zemana

Nevýhra Miloše Zemana

Prezident Zeman tři měsíce nesnesitelně napínal celý národ. Odvolá, neodvolá? Jmenuje, nejmenuje? Nakonec odvolal, ale nejmenoval. Teď jmenuje někoho jiného. Do jednoho koše s „idiotskými“ ústavními zvyklostmi hodil rovnou i Ústavu.

O možných motivech této politické frašky bylo napsáno už mnoho. Figuruje mezi nimi snaha odvděčit se odcházejícímu ministrovi za jeho přičinlivost, když v prezidentově zastoupení ukázal řediteli Národní galerie, že se této konkrétní hlavě státu neodmlouvá. Nebo snaha ukázat nominovanému ministrovi kultury, že tato hlava státu nic nezapomíná, a zač je toho tedy loket, když si v prezidentské volbě dovolil podporovat Zemanova protikandidáta a kamarádil se Sobotkou.

Mezi motivy méně přízemními, tedy těmi takříkajíc strategické povahy, někteří komentátoři uváděli prezidentovu dlouhodobou snahu vyvléknout se z chomoutu parlamentní demokracie a využít situace, kdy má v hrsti vydíratelného, a tedy slabého premiéra, k plíživému posunu k prezidentskému systému. A když už se šlape po Ústavě, proč rovnou nezkusit vypudit nenapravitelnou ČSSD z vlády a vytvořit si vládu de facto svoji, kterou povede poslušný premiér a podpoří ji komunisté a okamurovci?

ČSSD tento záměr prezidenta dobře pochopila. A ocitla se tudíž v těžkém dilematu. Kdyby na protest proti porušování Ústavy prezidentem za tichého přihlížení premiéra odešla z vlády, jak hrozila, leckdo by jí zatleskal, ale pan prezident by dosáhl v podobě rekonstrukce vlády bez ministrů ČSSD svého. Pokud by naopak prezidentovu ofenzivu „vyseděla“,  na Hradě a v Lánech by se mohli tak nanejvýš radovat z toho, že pan prezident vyhrál menší bitvu, když tři měsíce otálel s odvoláním jemu milého ministra a pak odmítl jmenovat sociální demokracií navrženého nástupce, ale zároveň litovat, že nevyhrál válku..

Ani náhradník za prezidentem odmítnutého ministerského kandidáta není žádnou výhrou. Pravda, od „pučisty“, který patřil k těm, kdo v roce 2003 sypali písek do kol Zemanovy prezidentské kandidatury, se ve funkci ministra zahraničí vyznamenával loajálností k Hradu, ale veřejnost ho už navždy bude vnímat jak „sobotkovce“. A jelikož jeho „kompetentnost“ na poli kultury je přibližně stejná jako kandidáta kvůli údajnému nedostatku kompetentnosti odmítnutého, nalézá se pan prezident, pokud jde o jeho skutečné motivy, v očích té části národa, která si nemyslí, že jeho moudrost je nad naše chápání, přibližně ve stejné situaci jako jistý nahý pohádkový král.

Jinými slovy: bylo-li hlavním cílem vytvoření „prezidentské“ vlády konečné zašlapání ČSSD do země, pan prezident nemůže být s výsledkem své ofenzivy spokojen. Odlomil sice z důstojnosti ČSSD další díl, ale bude-li ta dál sedět ve vládě, bude těžké ovládnout ČT, jmenovat do různých mediálních rad „osobnosti“ z hnědé části politického spektra, a obecně uskutečňovat zahraničně-politické a ekonomické záměry Hradu, které by se s rekonstruovanou vládou podpořenou SPD a KSČM, uskutečňovaly o poznání snadněji.

Prostě nevýhra. Navíc je zde, i v důsledku prezidentova letního šlapání po Ústavě, Senátem schválená ústavní  žaloba. Sněmovna ji sice nepodpoří, ale i tak zůstane nemilým historickým mementem o působení inženýra Miloše Zemana v prezidentské funkci.   

Novinky, 23.8.2019