Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Nic než národ

Nic než národ

V posledních letech u nás v reakci na matoucí trendy globalizace a masovou migraci ožil na politické scéně i v částech veřejnosti nacionalismus.  Což o to, nacionalistické tendence můžeme pozorovat i v západní Evropě a v USA, ale vesměs mají charakter obrany proti konkrétním jevům, jako je masová migrace, odliv pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích do levnějších destinací nebo problémy s evropskou integrací.

 

Většina politiků, i na Západě, kteří populisticky využívají úzkost částí společnosti z nových jevů, přitom slibuje návrat do jakýchsi „zlatých časů“ někde v minulosti. Jak už upozornil ve své nejnovější knize „Tyranie: Dvacet lekcí z dvacátého století“ známý americký historik Timothy Snyder, žádné takové časy ovšem nikdy neexistovaly. Báchorka o návratu do „zlatých časů“ je jen vějička pro voliče neznalé historie.

Některé dnešní velmoci samozřejmě mohou být zasaženy jistou vlnou nostalgie po svém kdysi nezpochybnitelném mocenském statusu.  Ale zase jde jen o iluze. Kupříkladu Velká Británie už nikdy nebude tím, čím byla na vrcholu koloniální éry, a Spojené státy už nikdy nezažijí padesátá léta, v nichž v důsledku 2. světové války měly výsadní mocenské postavení a zažívaly nebývalou ekonomickou prosperitu.

V českém případě jsou nostalgické obraty k minulosti ještě o poznání více absurdní, protože je vzhledem k dějinám země opravdu jen málo toho, na co by se mohlo po právu nostalgiky vzpomínat.  Dokonce ani mytizovaná první republika nebyla žádným „zlatým věkem.“ Byl to stát sice relativně demokratický, ale trpěl značnými ekonomickými nerovnostmi i spory „Prahy“ s národnostními  menšinami, které nakonec  přispěly k jeho konci.

Český nacionalismus má navíc ve srovnání s novými projevy nacionalismu na Západě další zvláštní rys, který lze pěkně vystihnout slovem „národnictví“. Jsou to snahy idealizovat si „národ“, ale národ nikoliv chápaný občansky, jako na Západě, ale pojímaný ještě stále v herderovském smyslu v tradicích 19. století jako idealizované společenství krve, kultury a jazyka.

Národ v tomto smyslu je u nás jakési obranné společenství  společných „hodnot“, které nás má chránit před vnějším světem. Tyto „hodnoty“ přitom nejsou, protože ani nemohou být (vzhledem k tomu, že reálně neexistují), jasně definovány, ačkoliv se všichni tváří, že je znají.  Náš nacionalismus, pojímaný jako národnictví, je tak svým způsobem komický: mluví se sice o tom, že to či ono je „české“ (a proto i hezké), ale pro různé lidi to znamená různé věci, takže nikdo přesně neví, co se v podobě apelů na národ vzývá.  

Jediný společný jmenovatel, který lze národnickým pojetím národa jak takž při značné míře zevšeobecnění spojit, je jakási sdílená touha po „klidu“ a „pohodě“ (klídku a pohodičce), které si nenecháme, pokud možno ničím narušovat, zejména ne cizáky. To se dá v případě malého národa, který se stával opakovaně obětí mocnějších, do jisté míry pochopit, ale v současné České republice to má občas až tragikomické rysy, když jsme kupříkladu svědky nostalgie jistých částí populace po „klidných“ a přehledných časech normalizace.

Specifikem novodobého „češství“, které se k oživenému národnictví váže, je , že je to po staletích konfrontace s jinými národnostmi na stejném teritoriu, jakási „zbytková“ kategorie. Rakousko-Uhersko byla multietnická a multinárodní monarchie a Československo se původně vynořilo jako samostatný stát v podobě jakéhosi mikrokosmu této národnostně pestrobarevné monarchie.

Jenže během 20. století Češi všechny ostatní národnosti a národy, s nimiž sdíleli území Československa, vinou jiných i vlastní „poztráceli“. Postupně zmizeli Němci, většina Židů i „českých“ Romů, polská menšina, a nakonec i Slováci a menšina maďarská. Češi jsou po rozpadu Československa ve svém českém státě v podstatě sami, ale protože po staletí svůj obraz vnímali v zrcadlech jiných národů, s nimiž sdíleli společný prostor, panuje najednou velká míra zmatku, co „češství“ vlastně je.

Navzdory rostoucí komunitě lidí, kteří v posledních desetiletích přišli do České republiky z jiných zemí za prací, není se novodobé „češství“ nadále schopno definovat aktivně, občansky, ale pouze defenzivně, zbytkově. Jako to, co zbylo po rozpadu již dříve etnicky postupně ochuzovaného Československa.

A s touto mlhavou představou národa nyní u nás pracují naši novodobí nacionalisté. Místo toho, abychom se po sto letech oklešťování a postupného uzavírání otevřeli světu a budovali občanský národ, když nám k tomu Evropská unie i obecně příznivá mezinárodní situace dávají příležitost, hledají čeští nacionalisté způsoby, jak zabetonovat to, co z češství po sto letech mrzačení zbylo, nejen „ideově“, ale i prakticky: utužováním pravidel imigrace, odporem k EU či výzvami k obraně země před jevy, které u nás známe jen z televize.

Tento nástup národnictví se odehrává v prostředí širší a naprosto zmatené diskuze o „národních zájmech.“ Zmatené proto, že i pojem „národní zájmy“ je u nás infikován nejasnostmi ohledně toho, co je moderní národ a co je „národní“ stát v éře globalizace.

Slyšíme tak například, že slovo „národ“ by prý mělo být zakotveno přímo v ústavě. Co na tom, že by to bylo jen smutné potvrzení skutečnosti, že si nevíme v nových demokratických poměrech--stvrzovaných příslušností k širšímu společenství demokratických zemí--rady s pojetím „národa“ v občanském slova smyslu. A že by to byl krok zpět do minulosti.

Západ Evropské unie v poslední době hledí na dění ve střední Evropě s údivem. To, jak se Česká republika hlásí (vzhledem k poměrům v Polsku a  Maďarsku nesmyslně) k visegrádské spolupráci, házejí západní politici často agresivní polský či maďarský nacionalismus, který má vlastní kořeny, do jednoho pytle s tím českým. Český „nacionalismus“ je ovšem jiný. Je to, jak už bylo řečeno, zmatené národnictví země, která zatím marně hledá svojí identitu. Je přitom jisté, že ve snění o „národě“ ve stylu 19. století ji nenalezne.

Deník Referendum, 12.6.2017