Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Nová střední Evropa v české zahraniční poltiice

Nová střední Evropa v české zahraniční poltiice

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nedávno v médiích prozradil, že ambicí nového zahraničně-politického týmu v Černínském paláci je poněkud změnit parametry dosavadní středoevropské spolupráce, v níž Česká republika doposud kladla důraz na visegrádské uskupení. Češi by se rádi orientovali více na spolupráci s Rakouskem, s nímž by podle Zaorálka chtěla naše země mít vztahy prý přinejmenším tak dobré jako s Německem, Polskem a Slovenskem.

V podobném duchu se vyjádřil Zaorálkův první náměstek Petr Drulák, který mluvil o nové zahraničně-politické ose, která by zahrnovala Berlín, Prahu, Bratislavu, Vídeň, a západní Balkán, zejména Chorvatsko a Slovinsko.

 Drulák se ovšem zároveň ohradil proti spekulacím, že Česká republika touto novou strategií upozaďuje visegrádskou spolupráci. Tu prý neopouštíme.

Explicitně se pak ohradil proti některým spekulacím, že novému zahraničně-politickému týmu pod vedením sociální demokracie vadí ambice Polska hrát roli evropské mocnosti, jakož i silná orientace Polska na atlantickou spolupráci, a že pokus předefinovat seznam hlavních českých spojenců ve střední Evropě je především snahou o odklon od spolupráce s Polskem coby hlavím pilířem současné Visegrádské skupiny.

Zajímavé je, že se Drulák neohradil, když se média podivovala, že na jeho seznamu  chybí Maďarsko. Pokud by totiž Česká republika chtěla změnit akcent středoevropské spolupráce směrem k zemím, které tvořily páteř pozdního Rakouska-Uherska, bylo by třeba vysvětlit, proč Maďarsko na seznamu chybí.

Podle Zaorálka se česká diplomacie pokusí dostat zejména vztahy s Rakouskem na co nejlepší úroveň, ale je se přitom třeba vyhnout otázkám vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretů.  A zde se zdá být hlavní slabina nové české strategie.

O lepších vztazích s Rakouskem, které by vskutku mělo být v jádru jakéhokoliv středoevropského uskupení, se mluví už dlouhou dobu. Jenže právě Česká republika má mezi středoevropskými zeměmi ve vztazích s Rakouskem celou řadu nevypořádaných problémů. Patří k nim jak spory o českou jadernou energetiku, tak právě otázky spojené s poválečným vysídlením sudetských Němců, z nichž část odešla do Rakouska.

Zatímco v Německu—kromě Bavorska--je hlas sudetských Němců do jisté míry jen okrajovou záležitostí, a navíc se podařilo s Německem vyjednat v roce 1997 Česko-německou deklaraci, která programově přenesla důraz ve vzájemných vztazích od minulosti k budoucnosti, v Rakousku sudetoněmecká otázka  politicky stále rezonuje.

Čeští politici se přitom v minulosti otázce Benešových dekretů a poválečného vyhnání Němců snažili ve vztazích s Rakouskem buď vyhýbat, anebo dokonce, jako třeba současný prezident Miloš Zeman, si počínali tak trochu jako slon v porcelánu. Rakušani  tak dozajista ještě nezapomněli na Zemanovy výroky během prezidentské kampaně nebo jeho předešlé výroky, že sudetští Němci coby zrádci mohou být rádi, že byli jen vysídleni. V Zemanově kampani, a tím i v celé  jedné části české společnosti, která ho podporovala, hrály také nemalou roli útoky na rakouskou minulost Zemanova protikandidáta Karla Schwarzenberga.

 Je tedy otázkou, zda si současný Černín nevzal příliš velké sousto, když chce zlepšovat vztahy s Rakouskem bez toho, že by se postavil čelem k minulosti. Jinými slovy, těžko se dá předpokládat, že bez nějakého významného posunu v pohledu na poválečnou minulost a přinejmenším symbolických gest, se Zaorálkově týmu podaří ve vztazích s  Rakouskem dosáhnout více, než se mohlo podařit Schwarzenbergovi, pro něhož bylo Rakousko druhým domovem.

ČRo Plus, 2.7.2014