You are here: Home Members redaktor's Home Nové strany čelí postkomunistické přesile

Nové strany čelí postkomunistické přesile

České stranické spektrum reprezentují na parlamentní úrovni tři typy stran a hnutí: strany, které se nějakým způsobem podílely na procesu transformace po roce 1989; strany nesystémové (vůdcovské a protestní), které založily svoji existenci na opozici vůči některým zásadním aspektům systému vzniklého po roce 1989; a strany post-transformační.

Nabízí se ale i jiné dělení. Po více než dvacet let po roce tvořily páteř českého politického systému dva typy stran: ty, které se dokázaly etablovat v novém demokratickém systému po více než čtyřech dekádách působení v komunistickém režimu, a které zdědily z minulosti rozsáhlou organizační strukturu i tradiční hierarchické uspořádání; a strany, které vznikly v prvních letech po pádu komunistického režimu s tím, že se hlásily k některým zavedeným politickým ideologiím známým na Západě.

Nově vznikající strany přitom nevyrůstaly z občanské společnosti, protože ta se teprve formovala. Byly to subjekty zformované shora--okolo silných vůdců a jimi hlásaných ideologií. Na rozdíl od stran existujících už během předešlého režimu měly málo členů.

Ačkoliv nejvlivnější takový politický subjekt-Občanská demokratická strana—vznikla transformací části Občanského fóra, nebyla, stejně jako samotné OF, produktem skutečné občanské společnosti. Mnohem více to byl projekt Václava Klause a lidí okolo něj, vzniklý pod jeho taktovkou. A po celou dobu jeho působení v čele strany poznamenaný kultem osobnosti.

Stejný osud potkal sociální demokracii. Ta na rozdíl od ODS nevznikla na „zelené louce“, ale oživením sociálně demokratické strany, kterou v roce 1948 pohltila komunistická strana, a  jejíž odkaz udržovali sociální demokraté v exilu. Jenže i ona byla po nástupu Miloše Zemana uhnětena Zemanem fakticky shora sloučením různých postkomunistických stran a hnutí na levici.

 

Všechny strany, které hrály důležitou roli v prvních letech po roce 1989, byly přitom poznamenány dědictvím komunistického režimu. Jejich ideologičnost byla obsahově stejně prázdná a zároveň účelová jako ta komunistické strany během éry normalizace. Politika pro ně byla v prvé řadě mocenskou hrou, která nerespektovala pravidla právního státu. A antikomunismus některých z nich byl stejně účelový a černobílý jako bylo před rokem 1989 běsnění komunistů proti třídním nepřátelům.

Transformační etapa

Česká stranická scéna se po rozpadu OF usadila do podoby, která sice formálně připomínala rozložení stranických sil a ideologií na Západě, ale ve skutečnosti to byla jen postkomunistická fasáda. Mnozí analytici to nepostřehli, a tvrdili proto už v druhé polovině 90. let, že české politické spektrum se velmi rychle vyvinulo do podoby známé ze západních zemí.

Této iluzi bylo snadné podlehnout, protože v něm byly přehledně na pravolevé škále seřazeny strany, které formálně reprezentovaly známé  ideové proudy: komunisté a sociální demokraté na levici, křesťanští demokraté a liberální Unie svobody v politickém středu, a konzervativní ODS (a po určitý čas i Občanská demokratická aliance) na pravici. Česká politika měla dokonce hned od počátku postkomunistické transformace i svoji extrémní pravici: Sládkovy Republikány.

Jenže ideové zakotvení těchto stran bylo mělké. V prostředí postkomunistické transformace se jen těžko mohly definovat na základě sociálních a  ekonomických linií známých ze Západu. Navíc jejich identita byla silně poznamenána i tím, jakým způsobem se chtěly (nebo nechtěly) vypořádat s minulostí.

Ale především: žádná z nich nevzešla z občanské společnosti, všechny se podílely na účelovém ignorování některých základních principů právního státu. Tímto politickým instrumentalismem bylo pak těžce poznamenáno i přistupování České republiky k Evropské unii.

To bylo vesměs pojednáváno jako jakási účetní operace, nikoliv jako zásadní debata o hodnotách a důvodech, pro které EU vznikla. A jelikož hlavní politické strany nejenže neměly téměř žádné kořeny v občanské společnosti, ale vedly s ní často nesmyslný konkurenční boj, odehrával se proces přistupování k EU jako od společnosti odcizený technokratický úkol.

Skutečnost, že celému procesu ekonomické transformace předsedaly personálně chudé a kultem osobnosti dominované strany, pak navíc přispěla k jejich snadnému prorůstání se zákulisními ekonomickými zájmy. Jinými slovy: v procesu privatizace, který tyto strany vedly, přišli s pomocí politiky na svět mocní ekonomičtí aktéři, kteří postupně začali politické strany ovládat. Postupně se u nás zabydlela rozsáhlá systémová korupce, symbolizovaná různými formami kmotrovství.

Vůdcovský populismus

Model střídání pravice a levice u moci, reprezentovaný u nás ODS a ČSSD, se definitivně vyčerpal ke konci první dekády nového tisíciletí. Katalyzátorem byla světová finanční krize, jejíž tíživé ekonomické dopady u nás začaly mnohem ostřeji nasvěcovat všudypřítomnou korupci a napojení nejvlivnějších politických aktérů na zákulisní zájmy.

Transformační elán většiny společnosti, schopný přehlížet různé patologie postkomunistické transformace,  se vyčerpal už na konci 90. let. A na začátku nového tisíciletí začal přerůstat v těch sociálních vrstvách, které se považovaly za poražené v procesu transformace, do skepse vůči samotnému projektu liberální demokracie.

Vznikla tak živná půda pro nástup populismu vymezujícího se proti dosavadním elitám. Ten na sebe v kontextu nevyzrálé české demokracie bral zejména podobu vůdcovských stran vytvořených bohatými podnikateli. Ať už šlo o Věci veřejné Víta Bárty, nebo politické projekty Tomia Okamury, a nakonec i hnutí ANO Andreje Babiše, rétorika šéfů (a vlastně i majitelů) těchto nových stran byla namířena proti různým aspektům dosavadního systému a špikovaná mesiášskými sliby.

Nástup těchto vůdcovských stran ovšem  nebyl koncem éry českého postkomunismu. Naopak se všechny živily a živí zklamáním části veřejnosti z výsledků společenské transformace a profitují z nejrůznějších předsudků zejména starších voličů zděděných z bývalého režimu i z jejich nostalgie po stabilitě starých pořádků. ANO se tak v osobě Babiše zcela logicky spojilo s prezidentem Milošem Zemanem coby představitelem této zklamané postkomunistické generace.

Co na tom, že podnikatelé, kteří stanuli v čele těchto „spasitelských“ subjektů, jsou sami dokonalými produkty právního šera, v němž vznikalo tržní  hospodářství  po roce 1989. Ač se nejvýznamnější z nich—Andrej Bbaiš—vymezuje proti „tradiční politice“ a korupci tolerované tradičními stranami, je jejich dokonalým produktem.

Nové strany

První vlaštovky konce českého postkomunismu se objevily v české politice poměrně pozdě.  Představují je na parlamentní úrovni především Piráti a hnutí Starostové a nezávislí.  Od předešlých stran—jak těch dominujících v éře transformace tak těch vůdcovských—se liší jak způsobem svého vzniku, tak i způsobem svého fungování.

Obě formace vyrostly z občanské společnosti—i když každá jiným způsobem. To je v české politice posledních třiceti let novum.

Z občanské společnosti se sice už před nimi vynořila Strana zelených, jenže ta doplatila na tehdejší nezralost občanské společnosti. A také na to, že přistoupila v osobě svých lídrů na jazyk a logiku českého „pravicového“ postkomunismu, a nakonec se dokonce stala součástí vlády tehdejší „pravice.“

STAN vznikla jako iniciativa komunálních politiků už v roce 2004 a postupně se rozrůstala do celostátní podoby. Jejím hlavním hendikepem byla zpočátku ideová rozplizlost, působila spíše jako jakási stavovská organizace starostů a dalších místních politiků. Nedostatek ideové identity se projevil i v dočasném spojení s konzervativní  TOP 09. To vlastně ukončilo teprve poznání, že STAN přirozeně tíhne—už kvůli svému zakotvení v místní politice--ke „zdravému rozumu“, který hnutí ideově posunuje k liberálnímu středu.

Piráti se vynořili z jistého segmentu občanské společnosti, jejímž hlavním mottem byla internetová svoboda, ale poté, co se etablovali do podoby hnutí, změnili se rychle z původní mírně anarchistické podoby do podoby středového liberálního subjektu. Od STAN je odlišuje zejména způsob vnitrostranického rozhodování v podobě internetových fór a tíhnutí k politickým řešením, která jsou spojována spíše s liberální levicí než středopravým liberalismem.

Obě uskupení ale zůstávají zakotvena v občanské společnosti. A obě od ostatních stran odlišuje, že nejsou svázána ani s obdobím transformace, ani s pokusy bohatých jednotlivců zprivatizovat si politiku s pomocí vůdcovských populistických hnutí.

Jenže to také znamená, že volební koalice PirStan, kterou obě formace vytvořily, musí bojovat na dvou frontách. Na jedné straně se vymezuje proti Babišovu hnutí ANO i dalšímu vůdcovskému projektu, SPD Tomia Okamury. Na straně druhé nemůže coby uskupení nových post-transformačních hnutí, úplně mlčet k některým minulým praktikám „tradičních stran“.

Snahy PirStan o vytvoření jednotné antibaišovské fronty s koalicí Spolu, kterou tvoří strany poznamenané érou transformace, a tudíž i českým (rádoby pravicovým) postkomunismem, jsou zejména pro Piráty jen pragmatickou volbou mezi menším a větším zlem. To bohužel omezuje jejich manévrovací pole během volební kampaně.

Právě Piráti ztrácejí pro svoji cílovou voličskou skupinu určitou část své původní atraktivnosti tím, že v zájmu porážky Babiše museli slevit z kritiky ekonomických a politických praktik, které si část veřejnosti spojuje s minulostí stran koalice Spolu, zejména ODS. To je přitom neuchránilo od výpadů některých politiků ODS, kteří stále žijí v černobílém světě českého pravicového postkomunismu, že jsou příliš „levicoví“ nebo dokonce neomarxisté.

Jinými slovy: koalice PirStan  se v současné situaci ocitla tak trochu mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně se stala, zejména kvůli Pirátům, hlavním terčem útoků Babiše, zároveň je podprahovým terčem i koalice Spolu, proti které se ale nechce otevřeně vymezovat v zájmu porážky Babiše. Tím se poněkud zamlžuje skutečný, vlastě dosti zásadní přínos obou stran české politice.

Deník Referendum, 3.9.2021