You are here: Home Members redaktor's Home Nový jaderný reaktor v Dukovanech jako politický večerníček

Nový jaderný reaktor v Dukovanech jako politický večerníček

Česká republika na rozdíl od většiny Evropy trvá na tom, že své energetické potřeby bude řešit rozšiřováním jaderné energetiky, a nový jaderný reaktor v Dukovanech tak nyní dostal zelenou od české vlády a ČEZ. Jenže už při pohledu na navržený harmonogram stavby napadnou leckoho všetečné otázky.

Územní rozhodnutí pro stavbu má být vydáno do roku 2021. Dodavatel má být vybrán do roku 2022. Stavět se má začít v roce 2029. Stavba má být dokončena v roce 2036.

Myslí to Babišova vláda, na kterou si v roce 2036 už asi jen  málokdo vzpomene, vážně, anebo je to jen takový politický večerníček před příštími volbami?

Ve snaze odpovědět na tuto otázku je užitečné připomenout výstavbu jaderné elektrárny Temelín. Investiční záměr byl zveřejněn v roce 1979. Elektrárna měla mít čtyři bloky, první měl být hotov v roce 1992, čtvrtý v roce 1997. Nakonec byla elektrárna uvedena do provozu až v roce 2000, bloky byly jen dva. S průtahy rostla úměrně také její cena.

Problémy mají i země, které jsou na tom se schopností stavět velké projekty podstatně lépe než Česká republika, kde dlouhodobě vázne i výstavba dálnic nebo rychlých železnic. Ve Finsku nabralo spuštění nově budovaného třetího bloku jaderné elektrárny Olkiluoto už jedenáctileté zpoždění, úměrně čemuž rostou i náklady. Podobně je tomu dokonce i ve Francii, která se jinak na jadernou energii dlouhodobě specializuje, s výstavbou reaktoru Flamanville 3.

I kdyby se ale zázrakem podařilo v Dukovanech stavět podle zveřejněného harmonogramu i s předpokládanými náklady ve výši 160 až 200 miliard korun, zůstává nemálo dalších zásadních otázek. Technologický pokrok ve výrobě energie prudce akceleruje už kvůli tomu, že si svět začíná uvědomovat hrozbu klimatických změn. Úsilí tisíců výzkumných týmů po celém světě se už ale nesoustředí na jadernou energii, ale jiné zdroje, včetně výkonnějších technologií pro skladování energie z obnovitelných zdrojů

Dvacet let je při současné rychlosti technologického pokroku velmi dlouhá doba. Pro ilustraci si stačí prohlédnout seznam objevů, které změnily svět v letech 1920 až 1940, kdy navíc bylo tempo technologického pokroku pomalejší. Pěkným symbolem zamrznutí v technologické perspektivě z konce 1. světové války byla Maginotova linie, kterou za obrovské prostředky vybudovala Francie, a která ji na začátku 2. světové války byla k ničemu. V téže Francii se tak dnes upíná větší pozornost než k dalším jaderným elektrárnám k výstavbě termonukleárního reaktoru ITER. Tento tokamak má pracovat na bázi termonukleární fúze, která je mnohem výkonnější než štěpení jádra, používané v klasických jaderných elektrárnách, a nezanechává téměř žádný odpad.

Česká vláda samozřejmě musí nějak reagovat na plánované odstavování uhelných elektráren, jakož i na skutečnost, že životnost některých současných jaderných bloků končí okolo roku 2040. Je ovšem otázkou, zda utopení stamiliard v betonu a technologiích, které zbytek Evropy postupně opouští, je správnou cestou, a zda by nedávalo větší smysl diverzifikovat energetický sektor do menších projektů využívajících různých způsobů výroby energie.  Nemluvě o tom, že sázka na jadernou energii coby dominantní zdroj nese s sebou v malé zemi i bezpečnostní rizika.

Andrej Babiš riskuje, že se nezapíše do historie uskutečněním snů o modernizaci země, které sní, když náhodou spí, ale předraženým monumentem překonané éře jaderné energie.

Novinky, 14.2.2020