Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home O demokratizaci

O demokratizaci

Někteří sociologové a politologové argumentují ve světle současných nezdarů zavést plnohodnotnou demokracii na Ukrajině a v Rusku, které jsou spolu navíc ve vzájemném konfliktu, že by se Západ měl poučit ze svých nezdarů s demokratizací řady zemí po 2. světové válce. Pokud budeme tyto nezdary správně analyzovat, možná prý pochopíme, proč v některých zemích, kterým se Západ pokouší pomoct s demokratizací nyní, vládnou místo demokratických poměrů oligarchové, vynořují se fašizující skupiny a panuje obrovitá korupce.

Studium a analýza demokratizace dříve autoritářských režimů představuje v západní politologii významnou oblast, a není tedy dobré činit povrchní závěry bez znalosti alespoň nejvýznamnějších autorů knih na téma demokratizace, jako jsou Samuel Huntington, Larry Diamond, Alfred Stepan, Adam Przeworski, Robert Putnam, Fareed Zakaria nebo Ronald Inglehart.  

Ačkoliv se v lecčems liší, shodnou se vesměs na tom, že demokratizace probíhala v několika vlnách, které měly svá specifika. Poválečná demokratizace přitom nebyla převážně neúspěšná. Záleželo na tom, v jakých podmínkách byla demokracie zaváděna a na co mohla či nemohla navázat, pokud šlo o historii demokratizovaných zemí.

Dvěma nejdůležitějšími případy úspěšné demokratizace přitom byly země, v nichž panovaly velmi odlišné podmínky—Německo a Japonsko. Podobaly se v tom, že jejich totalitní režimy byly na hlavu poraženy, a že demokracie v nich byla zaváděna pod kuratelou Spojených států. Ale zatímco Německo mělo předchozí zkušenosti s demokracií a právním státem, Japonsko byla nezápadní země, která zdánlivě žádné předpoklady pro demokracii neměla.

Obě tyto země jsou dnes modelovými demokraciemi. Jejich demokratizační proces se ale v lecčem lišil. Zatímco Německo se stalo plnohodnotnou fungující demokracií velmi rychle, Japonsko dlouho produkovalo vládu jedné strany—jakkoliv její nadvláda byla opakovaně potvrzována ve svobodných volbách. K plné politické pluralitě přešlo ale až po několika desetiletích.

Jisté je, že v obou zemích hrál důležitou roli americký tlak na přijetí moderních ústavních principů, právního státu a vypořádání s minulostí v podobě kupříkladu denacifikace.

Je pravda, že se v témže období ne úplně podařilo demokratizovat řadu zemí, které byly bývalými koloniemi. To nepochybně souviselo nejen s nerozvinutou občanskou společností a zaostalými, na vývoz surovin zaměřenými ekonomikami, ale také s nedostatkem „dohledu“, kterého se dostalo demokratizaci v Německu a Japonsku.

Neměli bychom ale zapomínat, že i některé kolonie, které se v té době osamostatnily, přijaly demokracii jako politický režim, a udržely ho dodnes. Indie je nejdůležitějším příkladem.

Demokratizace probíhala v řadě zemí i v následujících desetiletích. V Evropě se podařilo demokratizovat nejprve vojenské diktatury v Řecku, Portugalsku a Španělsku. V roce 1989 pak začala demokratizace zemí, které se zbavily sovětského komunismu, přičemž je možné argumentovat, že ve středo-východní Evropě byl tento proces navzdory mnoha chybám neobyčejně úspěšný.

Poměrně jasně se ukázalo, že nejmenší problémy s demokratizací měly země s alespoň určitým stupněm západního dědictví. Tedy země z okruhu západního křesťanství, které byly v minulosti tak či onak vystaveny renesanci, reformaci a osvícenství.

Ukázalo se též, že komunistická minulost má sice na kvalitu demokracie v těchto zemích negativní vliv, ale není nejdůležitějším faktorem. Důležitější bylo, jakou měly jednotlivé země historii před komunismem.

Baltské země s katolickou a protestantskou tradicí se tak úspěšně demokratizovaly, zatímco kupříkladu Bělorusko nebo Rusko měly problémy. A všechny tzv. „stány“, tedy bývalé sovětské republiky ve střední Asii, poměrně rychle sklouzly do autoritářské vlády.

Obecně byla situace problematičtější v zemích s byzantskou tradicí a tradicí východní ortodoxie, v níž náboženství a stát v minulosti srostly dohromady a neujal se koncept právního státu. Ale některé z těchto zemí se postupně demokratizovaly. Patří k nim Bulharsko, Kypr, Rumunsko, Srbsko, Makedonie či Řecko.

Existuje také rozsáhlá literatura o úspěších a neúspěších demokratizace v Latinské Americe. Tam vznikající demokratické režimy byly opakovaně nahrazovány nejrůznějšími juntami, ale v posledních desetiletích převažují více méně demokratické režimy.

Problémem bylo, že USA, které byly motorem demokratických změn v Latinské Americe, při prvních pokusech demokratizovat tyto země spoléhaly příliš na procedurální stránku demokracie. Po pádu či svržení vojenských junt pomáhaly zorganizovat svobodné volby, ale zanedbávaly podporu pro občanskou společnost a rozvoj liberálního konstitucionalismu. Právě toto se v posledních desetiletích změnilo.

Podíváme-li se na současnou situaci, je demokracie poměrně stabilní všude tam, kde vzniklo tržní hospodářství a občanská společnost. Zakaria ve své knize Budoucnost svobody připomněl, že není v podstatě znám příklad země s ročním HDP na hlavu nad 5 tisíc dolarů, která by po ustavení demokracie sklouzla zpět k autoritářství.

Je to podle něj dáno nejen tím, že pro demokracii je důležitá existence středních tříd, ale že i občanské společnosti se daří tam, kde existuje určitá životní úroveň, a lidé nemusí bojovat o pouhé ekonomické přežití.

Zakaria ale také upozornil, že demokracii se nemusí dařit ani ve velmi bohatých zemích, jako jsou ropné emiráty, kde se bohatství získává primárně z jednoho zdroje—tedy vývozu surovin.  Pro politickou elitu a místní oligarchy je pak snadné organizovat distribuci bohatství centrálně, což napomáhá udržování nedemokratických poměrů.

V současnosti tak má mnohem větší šanci stát se časem fungující demokracií Čína, než Rusko. Zatímco Čína má nyní kvůli pokračujícím ekonomickým reformám fungující tržní hospodářství, které bude stále složitější centrálně politicky dirigovat, Rusko je v podstatě obdoba ropného emirátu, v němž příjmy z vývozu surovin může kontrolovat poměrně úzká skupina politiků a spřízněných oligarchů. Nadějí je, že pokud bude relativní ekonomická prosperita v Rusku pokračovat, podaří se vzhledem k industriálním tradicím vzniklým během komunismu vytvořit i fungující tržní hospodářství.

Největším problémem pro demokratizaci zůstávají teokratické režimy v islámském světě. Ukazuje se, že k úspěšnému fungování demokracie v mnoha těchto zemích bude buď zapotřebí sekulární revoluce, kterou kdysi spustil v Turecku Ataturk, nebo obdoby náboženské reformace, kterou si prošlo křesťanství.

Ale ani v islámských zemích není situace černobílá. Některé, jako jsou Indonésie nebo Turecko, jsou více méně fungujícími demokraciemi.  Nejhorší podmínky pro demokracii jsou v zemích, kde se kombinují teokratické tradice nebo náboženský fundamentalismus s ekonomikou založenou převážně na vývozu surovin, která usnadňuje centrální politickou kontrolu.

Obecně lze ale říct, že ačkoliv v posledních letech média ráda zdůrazňují především neúspěchy demokracie či selhání různých demokratizačních pokusů Západu na Středním Východě, počet demokratických zemí celosvětově stabilně roste. Kvalita demokracie v nově vytvořených demokraciích není vždy vysoká, ale obecně platí, že čím déle demokratická vláda vydrží, tím menší je nebezpečí jejího pádu. Navíc se její kvalita časem zvyšuje tak, jak se lidé demokracii učí.

 

Je ale též pravda, že nástup globálního kapitalismu vytváří pro liberální demokracii nové výzvy v podobě nadvlády nadnárodního kapitálu nad domácími politickými procesy či negativní rolí velkých peněz na fungování politických stran. Jak tomuto střetu s globálním kapitálem a oligarchizaci čelit je námětem pro nejnovější vlnu teoretiků demokracie a pro praktickou politiku národních států.

Novinky, 26.8.2014