Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home O falešných sebeobrazech

O falešných sebeobrazech

Americký mesiášský sebeobraz prý zůstává už po dvě století největším problémem dějin amerického kontinentu a po druhé světové válce i dějin světa (!), píše Václav Bělohradský v textu „To jsou paradoxy, co?“ (Právo, 6.12.2014). Postkomunistický pravdoláskařský atlanticismus prý tento falešný sebeobraz USA posílil a usnadnil tak zatažení této přezbrojené demokracie do série protiprávních válek, které jsou intrikou proti demokratickým institucím v éře ekonomické globalizace.

Spojené státy si jistě zaslouží kritiku za nejeden ze svých zahraničně politických činů po roce 1989. O jejich politice ale nelze vést produktivní kritickou debatu, pokud své argumenty postulujeme z pozic jakési ideologické „studené intelektuální války“ proti nejmocnější zemi světa , nikoliv racionálních pozic.

Může se tak kupříkladu stát, že autoři, kteří obviňují část české politické scény a intelektuální obce z „pravdoláskářského atlanticismu“, který prý nekriticky konzumuje americkou mytologii, nabízejí jako východisko jen mytologii antiamerickou.  Snadno jim pak uniká, že spíše než americký mesianismus byly mnohem nebezpečnější intrikou proti demokratickým institucím v dějinách světa po druhé světové válce nejprve sovětský komunismus a po něm pak čínský komunistický kapitalismus, ruský protizápadní mesianismus a islámský fundamentalismus.

Amerika je neobyčejně vrstevnatá a pestrobarevná společnost. I její sklony k mesianismu byly vždy vnitřně rozporuplné, jak  to brilantně popsal Seymour Martin Lipset v knize, která vyšla v češtině pod názvem „Dvousečná zbraň: Rub a líc americké výjimečnosti.“ (Prostor, 2003).  Iluze o americké výjimečnosti se projevovaly jak snahami šířit demokracii a americký způsob života do celého světa, tak občas naopak radikálním  izolacionismem.

Evropský intelektuál, který mluví o americkém mesiášském sebeobrazu, by si měl nejprve položit otázku, zda si takové falešné sebeobrazy—často o poznání kýčovitější než ten americký--o sobě nevytvářejí i všechny evropské národy. A zda o Americe nemluví tak trochu z pozic tohoto vlastního sebeobrazu.

Antiamerikanismus formulovaný z takových pozic je vždy zrádný. Nenajde kupříkladu místo pro kritický pohled na selhání evropská, nebo na  naše vlastní--národní. Z předlouhého eseje, jaký publikoval Bělohradský, se tak sice dozvíme, jak velkým problémem dějin je už dvě století americký mesianismus, ale v celém textu není ani jedna zmínka o strašlivých evropských šlamastykách ve 20. století, z nichž Evropany musely USA za cenu nemalých obětí tahat. Nebo ani jedna zmínka o miliónech obětí ruského bolševismu, čínské kulturní revoluce, či evropského kolonialismu. 

Atlanticismus Václava Havla nevycházel ze ztotožnění s americkými neokonzervativci, kteří svým marxismem naruby vskutku napáchali v posledních dvou desetiletích v mezinárodní politice nemalé škody. Bělohradský má pravdu, když píše, že „pravdoláskařský atlanticismus“ části české pravice s Havlovým odkazem manipuluje, když ho vykresluje jako bezmála neokonzervativce. Téhož se ale dopouští ve vztahu k Havlovi část levice, což vidíme v současné emocionální diskusi o redefinici zahraniční politiky. Nebo sám Bělohradský, když vykresluje nedávné umístění Havlovy busty v americkém kongresu jako neokonzervativní intriku proti demokratickým institucím!

Havlův atlanticismus vycházel především z geopolitického realismu po pádu komunismu, nikoliv z nekritické konzumace americké mytologie nebo sympatií pro neokonzervativce. Zohledňoval nezpochybnitelnou americkou úlohu v záchraně Evropy před sebou samou ve dvou světových válkách  a navázal na americkou politiku lidských práv, která v podobě Helsinských dohod tolik pomohla východoevropským disidentům. Zároveň odmítal  sázet na to, že se z Ruska poznamenaného staletími despocie stane stabilní demokracie, s níž lze bez obav spolupracovat na nějakém novém bezpečnostním modelu v Evropě.

 Dnes se ukazuje, že měl Havel pravdu, když nakonec překonal svoji nechuť k vojenským aliancím a Česko pomohl zakotvit v NATO, v němž vůdčí úlohu hrají USA. Když už si jako malá země musíme vybírat mezi falešnými sebeobrazy těch velkých, je pro nás ten americký o poznání přijatelnější než kupříkladu ten ruský.

Právo, 9.12.2014