Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home O jednom zapomenutém odkazu roku 1968

O jednom zapomenutém odkazu roku 1968

V záplavě úvah, které se každý rok vynořují okolo 21. srpna, kdy v roce 1968 ukončila invaze vedená Sovětským svazem Pražské jaro, se jen málokdy připomíná polemika o smyslu tehdejšího dění, kterou mezi sebou vedli v roce 1968 dva prominentní intelektuálové: Milan Kundera a Václav Havel.

Kundera viděl „socialismus s lidskou tváří“ jako alternativu vůči „normalitě“ západní liberální demokracie. Chápal ho jako nový stupeň humanismu, který navazoval na nejlepší tradice českého humanismu, a zároveň jako možnost vybudovat „svobodu, jakou svět ještě neviděl“. Jaroslav Šabata později napsal, že Kundera v podstatě snil o svobodě a demokracii rozvíjejícími se na jiné půdě než kapitalismus.

Havel naopak tvrdil, že jediným smysluplným cílem je obnovit v Československu liberální demokracii, se všemi jejími chybami. Vysmál se Kunderově údajně „iluzionistické koncepci“, v níž prý jsme stanuli jako národ—poprvé od konce středověku—ve středu světových dějin jenom proto, že „usilujeme o socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného a mluveného slova“.

Historickým vítězem této polemiky, pokud jde o vývoj po roce 1989, se stal, jak víme, Havel. Československo se už k „socialismu s lidskou tváří“ nevrátilo. Přesto: podíváme-li se na tehdejší polemiku mezi Kunderou a Havlem dnešní optikou, vyplývá z ní několik dosti paradoxních závěrů.

Ačkoliv právě Havel byl po roce 1989 vykreslován jako politický utopista, který chtěl prosazovat jakousi „nepolitickou politiku“, systém, který i pod jeho vedením Československo přijalo po roce 1989, byl zcela v souladu s jeho tezí z roku 1968 o potřebě vyhnout se „iluzionistickým koncepcím“ a přijmout „normalitu“ západní liberální demokracie i s jejími chybami.

Potíž je v tom, že se tato „normalita“ v důsledku pádu bipolárního světa a následné prudké akcelerace globalizace začala prudce měnit. Dnešní západní demokracie, které se navzdory formálně existujícím hranicím ocitají po náporem globálně fungujícího trhu a globálního proudění informací i lidí (včetně těžko zvladatelných mas migrantů), rozhodně nejsou onou „normalitou“ kterou měl Havel na mysli.

Korporátnímu, globálně fungujícímu „kapitalismu“  klasická liberální demokracie spíš překáží, než vyhovuje, což vidíme v úpadku politického stranictví a národních demokratických států. Otázka, zda svobodu a demokracii nakonec nelze zachránit jen na jiné půdě než kapitalismus, který ve své současné podobě dělá z celých států nesvéprávné protektoráty, je opět na stole.

Větší část české politické a intelektuální elity je ještě stále pevně ukotvena v „normalitě“, kterou prosazoval Havel. Svým odmítáním možnosti myslet „mimo systém“ trhu a liberální demokracie, je tedy  v podstatě havlovská, ačkoliv se uvnitř tohoto systému vzájemně sváří  „pravda a láska“ se „lží a nenávistí“. 

Stále relevantnější se ale stává otázka, kterou nastolil v roce 1968 Kundera. Učinil tak v  utopistickém jazyku a se spoustou patosu o historickém poslání malého českého národa, což jeho závěry učinilo snadným terčem posměchu „realistů“, jako byl Havel. Jenže Kunderovo přesvědčení, že pokud budeme chtít zachránit svobodu a demokracii, budeme o nich muset začít uvažovat na půdě humanismu mimo kapitalismus, se začíná v posledních letech jevit jako docela prorocké.

Právo, 22.8.2015