Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home O (ne)modernizaci ČSSD

O (ne)modernizaci ČSSD

Sbližování mezi ČSSD a prezidentem Milošem Zemanem spustilo diskusi, zda tím končí pokusy o modernizaci ČSSD. Někteří levicoví intelektuálové dokonce namítají, že bychom si nejprve měli ujasnit, co se modernizací ČSSD míní, a zda je vůbec žádoucí.

Sociolog Jan Keller kupříkladu napsal v textu „Vadí nevadí“ (Právo, 6.8.2013), že za řečmi o modernizaci se už skrylo tolik asociálních reforem, že samotné slovo se stává krajně podezřelé. Důležité prý je, aby ČSSD věděla, čí sociální zájmy bude hájit.

V textu „Jak jsme se zmodernizovali“ (Právo, 15.8.2013) Keller napsal, že už před deseti lety byl přijat v ČSSD modernizační program nazvaný Reforma veřejných financí, jehož hlavním cílem bylo zabránit snižování státního dluhu s pomocí snížení daňového břemene firmám a sociálních škrtů. V této liberalizaci se pak zalíbilo vládám Topolánka a Nečase, se známými důsledky.

Pokusy sociálně demokratických stran, včetně té české, modernizovat se tak, že se tyto strany začaly pod vlivem Blairovy „třetí cesty“ poněkud bezhlavě podřizovat tlaku neoliberální ideologie, si bezesporu zaslouží kritiku.

Modernizace, o kterou se po svém nástupu do čela ČSSD začal pokoušet Bohuslav Sobotka, se ovšem od předešlých pokusů lišila i snahou ukončit nadvládu vulgárně ekonomizujícího myšlení nad politikou. On a lidé okolo něj se snažili otevřít stranu diskuzi o tématech, která nabízí takzvaná kulturní levice: multikulturalismu, přistěhovalectví, postavení menšin, občanské společnosti, zelené politice, nacionalismu.

Cílem bylo najít rovnováhu mezi zájmy tradičních a potenciálně nových voličů tak, aby ČSSD v budoucnosti nekulhala na jednu nohu, jak trefně napsal Lukáš Jelínek (Právo, 17.8.2013). K tomu bude strana potřebovat městské voliče, levicové liberály, intelektuály, umělce.

A v tom je hlavní potíž s příklonem ČSSD k Zemanovi. Přesně ta skupina voličů, které se ČSSD pokoušela otevřít, je totiž nejkritičtější k jistému typu „postkomunistické“ politiky a autoritářské mentality, které pro ně Zeman ztělesňuje, a od kterých se po nástupu Sobotky postupně distancovala ČSSD.

Tito voliči nepřehlížejí legitimní sociální zájmy, ale vadí jim ohýbání pravidel demokratické hry. Vadí jim také slovník a politika redukovaná na technologii moci, které občas připomínají manýry komunistického aparátu z dob minulých, jakož i pravicových svazáků, kteří přišli po nich.

 ČSSD se pod tlakem „zemanovců“ snaží taktizovat tak, že jednou podpoří prezidentskou vládu vedenou Jiřím Rusnokem, zatímco podruhé její předsednictvo jednomyslně odhlasuje, že Sobotka bude nejen jejím volebním lídrem, ale i kandidátem na premiéra. Jenže chce-li si udržet alespoň část voličů, kteří by mohli tvořit její „druhou nohu“ a kteří se k ní ve světle křehké modernizace začali přiklánět, bude je muset přesvědčit, že jejich hlas pro ČSSD není ve skutečnosti hlasem pro nějakou budoucí hradní stranu Zemana. A to nebude vzhledem k reálné situaci v ČSSD snadné.

Právo, 19.8.2013