Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home O prezidentech a prezidentství

O prezidentech a prezidentství

Role prezidenta země má ve většině parlamentních demokracií funkci především symbolickou, i když prezidenti mohou mít i některé reálné pravomoci. Prezident, coby hlava státu, je především ztělesněním státní suverenity a státnosti obecně. Ačkoliv v parlamentních demokraciích stojí v čele výkonné moci předseda vlády, přesto se jakési celkové zastřešení státnosti spojuje často právě s prezidenty.

 

Funkce prezidenta se pojí s republikánským zřízením. Je tedy v podmínkách republiky jakýmsi pokračováním role, kterou v konstitučních monarchiích plnil, a někde ještě stále plní, panovník. V Evropě například mají zhruba dvě třetiny států v roli hlavy státu prezidenty, zbytek konstituční monarchy.

 

Míra pravomocí, která je prezidentům přisouzena v jednotlivých parlamentních demokraciích, je často odvozena od historických tradic a také důrazu, které ty které země kladou na pojem státnosti. Jisté je, že právě proto, že reálně řídí moderní demokracie na straně moci výkonné vláda a premiér, mohou být v některých zemích prezidentské pravomoci zredukovány na úplné minimum.

 

Tam, kde tomu tak je, hovoříme obvykle o kancléřských systémech (Německo). V nich prezident například hraje jen malou nebo téměř žádnou (naprosto formální) roli při výběru ministerského předsedy. Toho de facto zvolí parlament na základě výsledků voleb, a prezident v nejlepším případě jen takové rozhodnutí formálně posvětí, aniž by ho mohl ovlivnit. Podobný systém funguje ve většině konstitučních monarchií. Panovníci tam nemají na výběr premiéra reálný vliv, pouze ho symbolicky uvádějí do úřadu.

 

Poměrně velkou škálu prezidentských pravomocí lze najít i v dalších oblastech.

Jsou země, jako je třeba Česká republika, kde jsou ústavně prezidentovi ponechány jisté pravomoci například v oblasti zahraniční politiky, a jsou země, kde prezident takovou roli nemá (Německo nebo Itálie).

 

V celé řadě parlamentních demokracií nemají prezidenti téměř žádnou samostatnost ani v ostatních oblastech. V praxi to znamená, že buď všechny nebo naprostá většina prezidentových rozhodnutí musí být kontrasignovány, tedy vlastně schváleny vládou.  

 

V zemích Evropské unie jsou všechny země, s výjimkou Francie, parlamentními demokraciemi. Francie je hybridem, napůl prezidentskou republikou a napůl parlamentní demokracií. Z ostatních zemí pouze Polsko definuje pravomoci prezidenta tak, že lze mluvit o prvcích prezidentského systému. Celkově ale země patří k parlamentním demokraciím. Nikde v EU se nevyskytuje země, která má čistý prezidentský systém, v němž je prezident zároveň předsedou vlády.

 

Způsob volby

 

Často se argumentuje, že prezident je v silnější pozici v těch zemích, kde je volen přímo lidem, než v zemích, kde je volen parlamentem nebo speciálním volitelským sborem. Tento argument je ovšem sporný. Pozice českého prezidenta je například v komparativním měřítku poměrně silná, ačkoliv je prezident volen Parlamentem. A jsou naopak země, kde je prezident volen přímo, a má přitom pravomoci buď srovnatelné s českým prezidentem (Slovensko) nebo dokonce menší (Rakousko).

 

Přímá volba tak spíše prezidentům v parlamentních demokraciích dává jen jiný typ legitimity. V některých svých krocích se mohou odvolávat na skutečnost, že jsou voleni přímo lidem. I v symbolické rovině může být přímá volba vnímána jako více potvrzující roli prezidenta coby hlavy státu a tedy všech občanů.

 

Zůstaneme-li v teritoriu parlamentních demokracií, ze srovnání vyplyne, že na fungování prezidentských úřadů způsob volby drastické dopady nemá. Záleží skutečně spíše na tom, jak postavení prezidenta definuje ústava té které země. Mnohem důležitější než způsob volby se tak jeví například otázka, zda může prezident za určitých okolností sám rozpustit parlament a iniciovat nové volby, či zda má některé poměrně důležité pravomoci, k jejichž výkonu nepotřebuje souhlas vlády.

 

Váhu prezidentského úřadu také určují „monarchické“ rysy, jako je možnost udělovat milosti či vyhlašovat amnestie, popřípadě obecné postavení prezidenta vůči soudní moci. Důležitý je rozsah prezidentské imunity a možnost prezidenta za určitých okolností odvolat z funkce.

 

Zhruba jedna třetina zemí EU, jak už bylo řečeno, jsou konstituční monarchie, zbylé dvě třetiny, které mají prezidenty nepal možné rozdělit podle toho, zda prezidenty volí přímo nebo nepřímo. Poslední kategorii pak lze ještě rozdělit na ty země, kde je prezident volen Parlamentem a země, kde se pro volbu prezidenta formuje speciální volitelský sbor.

 

Prezident jako přežitek?

 

Z politologického hlediska je zejména zajímavá měnící se role hlav států v rámci EU. Jestliže má být totiž funkcí hlavy státu reprezentovat především státní suverenitu, je zřejmé, že v rámci integrující se EU význam této role klesá s tím, jak jednotlivé národní státy postupně přenášejí na nadnárodní úroveň stále více kompetencí.

 

EU je samozřejmě v současnosti hybridem: tedy jakýmsi křížencem mezivládní spolupráce suverénních národních států a federace mixované s konfederací. Dokud zůstává jako prominentní dimenze mezivládní spolupráce, zůstává důležitou i role hlav států coby symbolů státnosti jednotlivých členských zemí.

 

Podíváme-li se ale na EU z dynamické perspektivy, je zřejmé, že s rolí hlav států se v rámci EU příliš nepočítá. Na úrovni Evropské rady mají hlavní slovo předsedové vlády, tedy hlavy výkonné moci. Prezidenti některých zemí se sice summitů účastní, ale je tomu tak obvykle jen na základě dohody s premiérem, který místo sebe hlavu státu vyšle. Jedinou výjimkou je zde opět Francie, kde je prezident nejen hlavou státu ale i nejvýše postaveným představitelem výkonné moci.

 

Je zajímavou otázkou, co se bude s rolí prezidentů a konstitučních monarchů dít, pokud se budou na úroveň EU přenášet i další kompetence. Podle Lisabonské smlouvy, o jejíž ratifikaci se nyní bude rozhodovat v jednotlivých členských zemích, se zřizuje i úřad, který lze nazvat prezidentem EU. Tento představitel nejen převezme velkou část pravomocí, které nyní náleží zemím, jež předsedají EU, ale bude i také jakousi symbolickou hlavou EU. Bude mít tedy na úrovni celé EU do určité míry postavení, které je na úrovni národních států spojováno s prezidenty nebo konstitučními monarchy.

 

Pokud se bude suverenita členských zemí dále zmenšovat ve prospěch EU jako celku, jistě v určitém okamžiku nastane diskuse o tom, co si vlastně počít s rolí prezidentů a konstitučních monarchů v situaci, kdy ty atributy národních států, jež mají hlavy států především ztělesňovat, přestanou mít význam.

 

Podíváme-li se na příklad americké federace, je zřejmé, že v členských státech federace by nedával systém „dvouhlavé“ výkonné moci na úrovni jednotlivých států smysl. Proto má každý stát v čele jen guvernéra, jehož pozice je sice stejně jako v případě prezidenta USA kombinací premiérských a prezidentských pravomocí, ale ty prezidentské jsou v případě guvernérů silně potlačeny ve prospěch premiérských. Je tomu tak už z toho důvodu, že jednotlivé státy federace nemají samostatnou zahraniční politiku.

 

Je sice pravděpodobné, že z historických důvodů nebude ani při další integraci možné pozice prezidentů a konstitučních monarchů v jednotlivých členských zemích zrušit, ale je jisté, že poměrně rozsáhlé pravomoci, jež ti kteří prezidenti v členských zemích mají, budou omezovány. Jinak by se totiž mohly hlavy států dostávat do konfliktu se stále větším množstvím společných evropských politik, jejichž hladký výkon na úrovni národních států má na starost vláda v čele s premiérem.

 

Přestože dynamika vývoje v EU směřuje k další integraci, bylo by předčasné národní státy odepisovat. Hlavy států tak budou po určitou dobu ještě hrát své tradiční role. S tím,  jak se stále více rozhodnutí bude dělat v Bruselu, je ale pravděpodobné, že se pozice hlav států, včetně prezidentů, bude posunovat více ještě více do symbolické roviny, než je tomu dnes.

 

Pokud jde o fungování národních států, nemusí mít postupné omezování role hlav států žádné velké dopady. Už dnes není kvalita fungování těch kterých členských států EU určována rolí, kterou hraje v jejich politických systémech hlava státu. Dokonce by se dalo argumentovat, že politicky nejstabilnější jsou dnes v Evropě ty demokracie, kde mají hlavy států jen naprosto symbolickou roli, takže nedochází ke zbytečným střetům mezi dvěmi zdroji výkonné moci.

 

V nejrůznějších žebříčcích demokratičnosti, politické stability a kvality života se opakovaně umisťují celosvětově na prvních místech ty evropské státy, v nichž byla role hlavy státu zredukována na minimum, jako je tomu v Norsku, Švédsku, Nizozemsku nebo Dánsku. Je jisté, že svoji roli v poměrně hladkém fungování politických systémů těchto zemí hrají  i tradice, a další faktory, jisté ale je, že zcela symbolická role hlav států jim nijak neubližuje.

 

Tyto konstituční monarchie nebo třeba Německo, které je kancléřským systémem, byly schopny bez větších problémů přesunout pravomoci, jež jinde mají prezidenti na jiné politické instituce. Není nikterak obtížné si představit, že by stát mohl demokraticky fungovat i bez hlavy státu, pokud je ústavně vyřešen přenos na jiné instituce takových tradičních pravomocí hlav států, jako je určitá role při sestavování vlády.

 

Jisté je, že v EU v brzké budoucnosti dále poklesne i význam oficiálních státních návštěv, které zůstávají ve většině zemí prerogativem hlav států, protože vzájemné návštěvy tohoto druhu mezi jednotlivými členskými zeměmi budou ve stále více integrovaném prostředí poněkud redundantní, a styky EU směrem navenek bude stále více obstarávat jak prezident EU tak její představitel pro zahraniční politiku.

 

Zdá se tedy, že přinejmenším v Evropě může být historie prezidentů coby politických institucí jen krátkým intermezzem. Prezidenti se začali objevovat historicky velmi nedávno, tak jak se některé monarchie přeměňovaly v republiky. Už v té době ale byly nastartovány integrační procesy, které tlačí demokratické státy ke stále větší spolupráci. Jeden ze znaků moderní doby, tzv. státní suverenita, je pod tlakem globalizace a sílících nadnárodních institucí relativizována. Jelikož hlavy států, včetně prezidentů, jsou výrazem tzv. suverenity, začíná být relativizován i jejich význam.

 

Parlamentní zpravodaj, únor 2008