Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home O sebemrskačství Západu

O sebemrskačství Západu

Měl jsem před několika dny čest moderovat na mezinárodní konferenci pořádané Knihovnou Václava Havla panelovou diskusi, jejímiž účastníky byli laureáti loňské a letošní Ceny Václava Havla za lidská práva, kterou uděluje Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77.  

Lépe řečeno, účasten byl jen loňský laureát, běloruský disident Ales Bialiatski, který si vloni nemohl cenu osobně převzít, protože byl ve vězení. Druhého laureáta, Amara Mammadliho z Ázerbajdžánu,  reprezentoval jeho otec, protože ve vězení je pro změnu letos Mammadli.

Když přišel čas na reakce z publika, hned několik „disktujících“ proneslo monology na téma prohnilosti západní demokracie i prohnilosti českých politických, lidskoprávních a justičních poměrů. Bialiatski a Mammadli tyto tirády  poněkud překvapeně sledovali. Co by za to dali, kdyby v jejich zemích měli jen část oné údajné prohnilosti!

O den dříve jsem byl shodou okolností hostem jednoho podnikatelského klubu, v němž se pravidelně diskutuje o tématech, která takříkajíc hýbou světem. Když se stočila řeč na současné dění na Ukrajině, bylo překvapivé, že někteří diskutující z řad české podnikatelské elity neztráceli čas kritikou agrese Ruska, ale zato nešetřili Západ, a zejména pak Spojené státy. Padaly dokonce názory, že USA krizi na Ukrajině zinscenovaly, protože se chtěly dostat k trhům, které kvůli sankcím ztratí Rusko.

Nikoho z diskutujících, zdá se, ani nenapadlo, že už to, že mohou pronášet kritické názory, za které by je v Bělorusku, Ázerbajdžánu, Číně, velké části islámského světa, a dnes i v Rusku, nejspíš hned zavřeli, je částečným dokladem neobyčejné míry svobody, kterou v naší údajně prohnilé demokracii máme. Bohužel i svobody, chce se říct,  stavět věci na hlavu, vlastní svobodou pohrdat, obdivovat vládu silné ruky, nebo veřejně hlásat i ty nejpitomější konspirační teorie.

Ano, západní demokracie se jistě potýkají s řadou problémů: korupcí, nadvládou peněz nad politikou, snahami utajovat informace, úpadkem politických stran. I taková demokracie a její „ušpiněná“ lidská práva, jak to pěkně formuloval Jiří Přibáň, ale zůstává nejlepším ze všech špatných systémů. Už proto, že ho můžeme svobodně kritizovat, a snad tak některé jeho problémy řešit.

Kritici namítnou, že nám tato svoboda stejně k ničemu není. Václav Bělohradský kupříkladu nedávno v jednom svém eseji popisoval roli současného Západu jazykem jak vystřiženým z Hvězdných válek. Světa se prý zmocňuje jakési Neoimpérium, které má sílu manipulovat a kontrolovat téměř cokoliv. Demokracie je jen zástěrka a lidská práva jsou prý jen ideologie používaná tímto Neoimpériem k prosazování jeho cílů. Lidskoprávní atlanticismus je jen lžiideologie, působící katastrofy a ospravedlňující válečná dobrodružství.

Chce se ironicky dodat, že úplnému vítězství sil temnot reprezentovaných Západem a jeho lžiideologií mohou snad zabránit už jen rytíři  Jedi. Pro některé naše „demokraty“ je takovým rytířem Vladimír Putin.

Svoboda, kterou v západních společnostech navzdory všem jejich nedostatkům máme, prostě občas lidem rozmazává smysl pro proporce a vede k  sebemrskačství. Na snahy Západu postavit se zjevnému porušování mezinárodního práva Ruskem tak reagují výčtem všemožných zločinů spáchaných západní civilizací v minulosti, což nás prý má vést k „vyváženosti“  mezi našim viděním situace a argumenty, které nabízí diktátorský režim, jenž si se zločineckou historií různých předešlých režimů ve vlastní zemi hlavu nedělá. Naopak tuto historii hrdě glorifikuje.

Samozřejmě: součástí naší svobody je koneckonců i ono sebemrskačství. Neuškodilo by ale,  kdybychom přitom měli na mysli, že je to západní vymoženost: fenomén zcela nevídaný v civilizacích jiných, v nichž se nikdy nerozvinula kultura systematické kritiky směrem do vlastních řad.

 Našim politikům by pro změnu neuškodilo, kdyby místo konferencí organizovaných přáteli diktátorů nebo místo okázalého notování si s představiteli autoritářských režimů nad potřebou „demokraticky“ respektovat jejich vidění světa, navštívili třeba studenty demonstrující nyní v Honkgkongu a zeptali se jich, jaké hodnoty je pohánějí. Možná by si pak vzpomněli na hodnoty, z nichž vznikla naše demokracie.

Právo, 4.10.2014