Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home O střetu evropské a národní demokracie

O střetu evropské a národní demokracie

Ve Velké Británii a Řecku, které jsou současnými neuralgickými body Evropské unie, hrají politici s Unií podivnou hru. Odmítají bud přijímat, jako je tomu v případě Velké Británie, určitá unijní pravidla hry, anebo, jako je tomu v případě Řecka, pravidla eurozóny, protože prý k tomu mají demokratický mandát od svých voličů.

Současná řecká vláda se ohání demokratickým mandátem od řeckých voličů, když se odmítá podřídit úsporným opatřením. Britský premiér pro změnu objíždí ostatní země EU s tím, že mají přijmout jím navrhované reformy EU a ústupky jeho zemi, protože to mu umožní hájit setrvání Británie v EU před referendem o členství, které slíbil britským voličům.

Demokraticky projevená vůle voličů je samozřejmě základním kamenem demokracie, jenže politikům v zemích, jako jsou Řecko a Velká Británie, uniká, že nejsou jen politiky svých zemí, ale také do jisté míry politiky unijními. Vůli svých voličů musejí poměřovat vůlí voličů v ostatních zemích EU.

Jinými slovy: EU i eurozóna jsou složitými konstrukcemi, v nichž se protínají nejrůznější národní zájmy, vyjádřené primárně, jak jinak, demokratickou cestou na národní úrovni. Pro politiky je svůdné vybarvovat tuto komplexitu Unie jako omezení jejich národních aspirací, jenže pokud jsou natolik nezodpovědní, že se nakonec nechají ve volbách vynést k moci s pomocí slibů, které jdou proti jejich unijním závazkům, neměli by se divit, pokud narazí.

Současná řecká vláda, jakkoliv lze z levicových pozic s částí její kritiky vůči věřitelům Řecka i postupu eurozóny souhlasit, naslibovala řeckým voličům věci, které jsou ve světle řecké ekonomické situace v praktické rovině při současném rozložení politických sil v ostatních zemích EU nesplnitelné.

EU nemůže řeckému vydírání, do něhož se nakonec boj za splnění nesplnitelných slibů řeckým voličům zvrhnul, do nekonečna ustupovat, protože svoje voliče má nejen Syriza, ale i vládnoucí strany v Německu, Francii, anebo třeba na Slovensku.

To samé platí o Velké Británii. Argumenty Davida Camerona, že chce lídry ostatních zemí přesvědčit o jím navrhovaných reformách EU a ústupcích jeho zemi, aby byl v lepší situaci před referendem, jehož příslib byl svého druhu stejně neodpovědným populistickým gestem jako sliby řecké Syrizy, je třeba poměřovat tím, co chtějí voliči v ostatních 27 zemích Unie.

Řekne-li EU nakonec ústy eurozóny definitivní „ne“ Řecku, bylo by na místě, aby řekla „ne“ i Britům. Nebylo by správné říct Řekům „co jste si navařili, to si snězte“ a přitom ustupovat britskému vydírání jen proto, že Británie je mocná a velká.

Jedním z pozitiv EU je, že i velcí a mocní musejí hrát v určitých situacích jako všichni ostatní podle stejných not, které jsou složitým a přitom křehkým kompromisem. Pokud je země, jako je Velká Británie nedokáže respektovat, bude možná nám ostatním lépe, když nakonec skončí mimo EU.

Právo, 1.7.2015