You are here: Home Members redaktor's Home O utajování informací

O utajování informací

Prezident Zeman v jednom předlouhém rozhovoru pro deník ze svěřeneckého fondu premiéra Babiše  nabídl kromě toho, co už řekl jinde mnohokrát, i jednu zajímavost. Ministr zahraničí Tomáš Petříček se prý při nedávné tragické nehodě taxíku vracel ze schůzky se stranickými kolegy, na níž byl údajně přítomen i jeho mentor Miroslav Poche.

Pan prezident připomněl, že mu Petříček prý před svým jmenováním slíbil, že nebude s Pochem konzultovat zahraniční politiku. A to, že se ministr domů dopravuje ve čtyři ráno taxíkem a nikoliv služebním autem, podle hlavy státu znamená, že něco tají. Co? Inu, zřejmě právě svůj kontakt s Pochem, dovodíme si z  tajemných náznaků hlavy státu. 

Ponecháme-li stranou, že podle následných vyjádření lidí, kteří o zmíněné schůzce něco vědí, jakož i samotných Petříčka a Pocheho, Poche na zmíněné schůzce ve skutečnosti nebyl, takže pan prezident zase jednou šíří v lepším případě nepodložené drby, v horším fake news, doplnil Zeman tuto svoji informaci i tímto verbálním bouchnutím do stolu: „A já nemám utajování rád.“ 

To je pozoruhodný výrok politika, který v den, kdy byl zmíněný rozhovor pořízen, tajil až do posledního okamžiku, koho jmenuje předsedou Nejvyššího soudu. Soudcovská unie tento postup kritizovala s tím, že jmenování někoho na tak důležitou pozici by mělo být předem nějak zdůvodněno a předmětem diskuze.

Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček ovšem vysvětlil prezidentův postup těmito slovy: „Tiché projednávání otázek soudnictví má svůj hluboký smysl, protože zabraňuje šíření moru kádrování a mediálním útokům na jednotlivé kandidáty.“

Abychom to správně pochopili: Když prezident až do okamžiku jmenování nového předsedy NS nezveřejní, koho vybral, nejde o utajování. Je to jen ticho, které má hlavě státu pomoci se vyhnout případné kritice a diskuzím.  

O utajování zřejmě nemá smysl mluvit, ani když Hrad odmítal zveřejnit dopis, který čínská ambasáda zaslala před pár měsíci Kanceláři prezidenta republiky, a který byl údajně využit k nátlaku na tehdejšího předsedu Senátu Jaroslava Kuberu, aby odvolal své plány navštívit Tchaj-wan. Od kancléře Mynáře jsme se po týdnech ignorování otázek novinářů i obou komor parlamentu dozvěděli, že šlo prý jen o obecné prohlášení, které ani nebylo adresováno Kuberovi.

Opravdu? Nemohl by prezident, který tak nenávidí utajování, pomoci  nám všem se v tom zorientovat, zastavit mor spekulací, a jednoduše nařídit zveřejnění prý neškodného dopisu?

Mynář také odmítl zveřejnit zápis z oběda nejvyšších ústavních činitelů, kde se prý Kubera stal terčem nátlaku. Hrad nejprve tvrdil, že žádný zápis neexistuje, Mynář ale nakonec potvrdil jeho existenci. Hrad ho ale prý nezveřejní, protože jde jen o pracovní dokument, a takové se zveřejňují jen v případě silného veřejného zájmu, který dle kancléře neexistuje.  

Co na tom, že podle právních expertů Hrad odmítáním zápis zveřejnit (tedy jeho utajováním) porušuje zákon. A co na tom, že prezident, který nemá rád utajování, by jednoduše mohl nařídit svému kancléři, ať dokument zveřejní.

Neudělá to, protože si z nás utahuje.  Utajovat informace, třeba i zásadního významu. může u nás podle svých vlastních kritérií, a třeba i v rozporu se zákonem, evidentně jen Hrad. Zato ostatní politici by měli médiím okamžitě sdělit i to, proč jeli ve čtyři ráno taxíkem a ne služebním vozem.

Novinky, 22.5.2020