Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home O uzavírání a přivírání evrospkých hranic

O uzavírání a přivírání evrospkých hranic

V poslední době se ve světle uprchlické vlny hodně mluví o potřebě přivřít nebo úplně zavřít hranice. To je pro Evropany, pro něž je mnoho pozitivního z nedávné historie spojeno s odbouráváním hranic, jehož symbolem se před čtvrtstoletím stal pád Berlínské zdi, citlivé téma, a bylo by už proto dobré ujasnit si pojmy.

V Evropě jsou dva typy hranic: ty vnější, se zeměmi, které nejsou v EU či v geografické Evropě; a ty vnitřní, mezi jednotlivými zeměmi EU.

Ty druhé byly z velké většiny odbourány v podobě schengenského prostoru, který zaručuje volný pohyb osob.V poslední době se přitom vynořuje jistá vzájemná závislost mezi schopností lépe chránit vnější hranice EU a možností udržet propustnost těch vnitřních.

Jinými slovy: pokud nebude EU schopná chránit účinně svoje vnější hranice, a do EU budou tudíž pronikat ve velkých počtech migranti, bude sílit volání po obnovení hranic uvnitř EU, tedy mezi jednotlivými zeměmi. Dá se téměř s jistotou říct, že to by byl ve svých důsledcích začátek konce evropského integračního projektu.

Nikdo, kdo si přeje pokračování evropského projektu, tedy zřejmě nebude razantně vystupovat proti posílení ostrahy vnějších hranic EU. Potíž je v tom, že v současnosti je tato ostraha z větší části ponechána na zemích, které vnější hranice EU mají, ačkoliv takové vnější hranice jsou při existenci schengenského prostoru i hranicemi každého státu, který leží „uvnitř“ EU.

V tomto kontextu je absurdní, že EU nemá v této oblasti skutečnou společnou politiku, anebo že nemá společnou azylovou politiku. Jisté je, že pohraniční síly EU pro ostrahu vnějších hranic by měly být tvořeny nebo alespoň podporovány všemi členy EU, nebo alespoň všemi členy schengenského prostoru.

Když už se i přes tyto hranice do EU dostanou imigranti, měla by pro ně EU mít jednotnou azylovou politiku. Už proto, že při existenci propustných hranic se běženci odbavení na základě azylové politiky jednoho státu mohou časem volně dostat do jakéhokoliv jiného státu v EU, zejména opět v schengenském prostoru.

Ani opevňování  vnějších hranic EU ovšem není samospasitelné. Jejich menší propustnost může sice s pomocí různých technických a bezpečnostních opatření zmenšit počty ilegálních migrantů, ale nijak neřeší kořeny migračního problému.

Když tedy někteří politici a analytici sice uznávají, že Západ přispěl k současné krizi svou politikou a ekonomickým vykořisťováním chudého Jihu bohatým Severem, ale zároveň hájí jako nejlepší řešení zavírání hranic, protože jinak  prý hordy běženců budou ohrožovat náš sociální stát i relativní blahobyt (jakkoliv jsme si ho zčásti pořídili na jejich úkor a účet), možná by měli zvážit některá fakta.

Začít lze tím, že EU se nemůže tak úplně inspirovat příkladem USA, které vybudovaly na hranici s Mexikem plot, protože EU má takový typ pozemní hranice jen v některých místech—kupříkladu mezi Bulharskem a Tureckem, nebo mezi španělskými enklávami v severní Africe a zbytkem afrického kontinentu.

EU se nemůže inspirovat ani Austrálií, která poměrně nekompromisně vrací zpět imigranty dorazivší na lodích z Nové Guineje nebo Indonésie. V evropském případě totiž imigranty není kam vracet, protože na severním pobřeží Afriky neexistuje na územích, odkud vypluli, bezpečný přístav.

EU by tedy nejprve buď musela vyjednat s některými, ještě stále poměrně stabilními zeměmi na severu Afriky, že bude vracet uprchlíky do utečeneckých táborů, které zřídí a bude plně financovat tam, anebo by prostě musela potřebné území na severu Afriky vojensky obsadit.

Tato situace činí inspiraci americkým nebo australským přístupem poněkud nepraktickou. Hranice EU prostě zůstane kvůli Středozemnímu moři  i v budoucnosti prostupnější než v americkém a australském případě. A jelikož v evropském případě přicházejí uprchlíci ze zemí a oblastí, kam je není snadné, a někdy ani možné, vracet, migrační problém hned tak nezmizí.

I kdyby se ale nakonec podařilo vnější hranice EU víceméně neprodyšně uzavřít, nebo alespoň přivřít, humanitární katastrofy za evropskými humny nikam nezmizí. Což je také jeden velký rozdíl mezi Evropou na jedné straně a USA i Austrálií na straně druhé.

Do USA a Austrálie proudí zejména migranti, kteří sice opouštějí svoje země kvůli chudobě s vidinou lepšího života, ale neženou je většinově válečné konflikty nebo katastrofální ekonomické podmínky, které panují v Africe a některých zemích Středního východu.

Pokud Evropa, možná i s pomocí zbytku Západu, nebude schopna řešit problémy, které k migraci z Afriky a Středního východu vedou, komplexně, jen „přivřením“ hranic odsune humanitární katastrofy těsně za svoje hranice. Ty tak jako tak budou prostřednictvím médií i v podobě všehoschopných zoufalců, kteří projdou až do Evropy navzdory posíleným hranicím (stejně jako se v USA přes plot mezi Mexikem a USA dostávají dnes a denně tisíce mnohem méně zoufalejších migrantů) neodbytné a de-stabilizující.

Pokud si tedy někdo myslí, že nás před tímto stále větším problémem ochrání „pevnost Evropa“, nebo rozbití Evropy do „pevností národních států“, bohužel se mýlí. Špatně zvládnutá minulost—od dědictví kolonialismu, přes cynické geopolitické hry s celými regiony z dob bipolárního světa, až po zpackané intervence a globálně institucionalizovaným vykořisťováním, rozevírajícím dál nůžky mezi Severem a Jihem—je a bude s námi.

 O část svého bohatství, které Západ nahromadil i na úkor té části světa, odkud dnes proudí masově migranti, se prostě nakonec budeme muset podělit. Jak v podobě starosti o běžence, kteří navzdory všem hranicím budou dál pronikat až k nám, tak v podobě mnohem velkoryseji pojaté pomoci chudým zemím, i—a to zejména—nového přístupu ke globální ekonomické politice, která ve své současné podobě činí bohaté státy bohatšími a ty chudší vesměs chudšími.

Právo, 3.8.2015