Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home O vhodnosti politické korektnosti

O vhodnosti politické korektnosti

Někteří čeští politici i komentátoři si hořce stěžují na kazajku politické korektnosti. Ta prý dusí skutečnou diskusi a zabraňuje nám věci pojmenovávat skutečnými jmény. Není tudíž překvapující, že hned poté, co byla zveřejněna rok stará nahrávka projevu senátorky Liany Janáčkové, kde tato dáma prohlašuje, že je bohužel rasista a nesouhlasí s „jakoukoliv integrací cikánů“, se vynořily úvahy o tom, že vlastně senátorka říká jen to, co si mnoho z nás myslí. Budeme-li jí kritizovat, nikam se prý nedopracujeme, protože zaměňujeme formu s obsahem.

 Například Miloš Čermák napsal 14.7. 2007 v Lidových novinách, že je tu prý kardinální otázka: „Je senátorka Janáčková opravdu rasistka? Lépe řečeno: Oč je větší rasistka než většina z nás?“ Nechť se prý každý zamyslí a řekne, kdy naposledy v hovorové řeči použil slova jako „Rom“, „integrace“ nebo „asimilace“. Ve skutečnosti mluvíme o „Cikánech“, „vybydlených bytech“ a natropeném „bordelu“.

 

Výroky senátorky Janáčkové nejsou prý rasistické, jen vytržené z kontextu. Komentátor nabádá, abychom se přestali  točit kolem několika hloupých výroků, ať už o „cigánech“ (Janáčková), nebo „opálených spoluobčanech“ (Čunek). Bavme se o tom, jestli je lepší vytvářet romské lokality, anebo se snažit o jejich asimilaci.

 

Politika není hospoda

 

Problémů s touto argumentací je hned několik. Veřejný politický a mediální diskurs není totéž jako soukromá konverzace u piva. Právě proto, že demokratická politika má hledat řešení pro všechny, nemůže mluvit exkluzivním jazykem – například hospody nebo partičky starých známých někde na chatě.

 

V zemi, o níž se často mluví jako o nejdemokratičtější na světě, USA, si toto uvědomili dávno. Je možné, že hledání politické korektnosti zašlo v některých případech příliš daleko, ale v zásadě plnila a plní politická korektnost užitečnou roli. Politický projekt tzv. „great society“, který usiloval o zrovnoprávnění znevýhodněných menšin, se odehrával nejen s pomocí tzv. afirmativní akce – tedy například i kvót pro přijímání menšin do škol a zaměstnání. Odehrával se též s pomocí jazyka.

 

Jen těžko by totiž bylo možné vést smysluplnou diskusi o vtažení například Američanů afrického původu do hlavního proudu společenského života, kdyby bílá většina trvala na tom, že je bude nadále označovat za „negry“ jenom proto, že jim mezi sebou v soukromí stejně tak jako tak říkali. Dnes už se nenosí ani označení „černí“, což v době, kdy se stalo naprosto politicky nekorektním označení „negr“, bylo označení ještě politicky přijatelné.

 

Rasismus se prostě neskrývá jen v činech, ale i v jazyce, a proto není na škodu veřejně používaný jazyk kultivovat. Když si například senátorka Janáčková ve zmíněné nahrávce, pořízené během veřejného slyšení bytového odboru jejího města, stěžuje, že její dobře míněný návrh z roku 1997, aby se bílá většina složila „cigánům“ na letenky do Kanady, pokud vrátí obecní byty, by asi nebyl účinný, protože „oni by se domnožili zase“, jde o způsob mluvy, z něhož přímo proudem tečou rasistické stereotypy a urážky.

 

Paní senátorka sice, jak je v České republice běžné, vysvětlila, že nemyslela, co myslela, a  neřekla, co řekla, plus má prý i mezi Romy přátele. Je ovšem velmi těžké si představit, jak by taková osoba mohla být schopna skutečně konstruktivní práce při řešení romských záležitostí. Její „politicky nekorektní“ jazyk, který si chválí někteří komentátoři, je ve skutečnosti natolik urážlivý, že je už dopředu diskvalifikována.

 

 Tlusté blondýny s fašizujícími způsoby

 

Představme si, že by představitelé romské komunity ve veřejných vystoupeních běžně používali jako referenční rámec pro jednání s bílou většinou verbální odkazy na tlusté odbarvené blondýny typu senátorky Janáčkové, které se u kafíčka, s cigaretkou v ruce, arogantně rozvalují na úřadech a mají sklon k fašizujícímu jednání.

 

Podle Miloše Čermáka by to asi bylo v pořádku, protože koneckonců takhle přesně by mohli o mnohých představitelích „bílé“ většiny, s nimiž přicházejí na úřadech do styku, po právu doma mluvit nejen Romové. Ve skutečnosti by se jednalo jen o zevšeobecňující stereotyp, který uráží všechny slušné úředníky a politiky.

 

Prostě bychom se takto asi daleko nedostali. Demokratický étos je založen na tom, že ať už si o ostatních myslím, co chci, snažím se k nim, přinejmenším ve veřejném prostoru chovat slušně, pokud neporušují základní pravidla hry. Přitom je součástí demokratického étosu a právního státu předpoklad, že nemohu nikoho obvinit z porušování pravidel hry na základě uplatnění generalizujících principů, jako jsou předsudky nebo kolektivní vina.

 

Když Čermák nabádá, abychom se nezabývali formou a bavili se o tom, jestli je lepší vytvářet romské lokality, anebo se snažit o jejich asimilaci, bohužel nevysvětluje, jak bychom se mohli vážně zabývat takovým „obsahem“, když jeho „forma“ spočívá v urážlivém slovníku, jako jsou Janáčkové „cigáni“ a Čunkovi „opálení spoluobčané“.

 

Politická korektnost, a korektnost vůbec, je pro demokracii užitečná, protože podporuje princip rovnosti. Jinými slovy: ve skutečnosti nemusíme mít všichni rovné startovní podmínky nebo stejný status, ale na veřejnosti, zejména v oficiálních jednáních, spolu, pokud možno, jednáme tak, aby se tyto faktické nebo domnělé nerovnosti neprojevovaly. Vulgarizující generalizace, postavené na jazyku hospody, nerovnost akcentují, protože pro většinu, reprezentovanou hospodou, jsou všichni ostatní blbci.

 

Pokud ve veřejné sféře nevládne elementární vzájemná slušnost, přinejmenším v takových stycích mezi zástupci státu a občany, které nemají ze zákona donucovací charakter, nejsou možná ani slušná řešení. Jestli si někdo myslí, že se například v řešení problémů romské komunity posuneme dále tak, že budeme Romy oslovovat „milí cigáni a opálení spoluobčané“, nemá v demokratické politice co dělat nejen proto, že je rasista, ale i proto, že nemá šanci čehokoliv dosáhnout. Lépe se hodí do již zmíněné hospody, kde si u stolu patřícímu politicky nekorektním štamgastům (kteří říkají, co si většina z nás – příslušníků většiny – údajně myslí), může s chutí popovídat o „cikánech“, „vybydlených bytech“ a natropeném „bordelu“.

 

PubWeb-iHNed, 17.7.2007