Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home ODS se sama porazila

ODS se sama porazila

Ať už získá druhá vláda Mirka Topolánka důvěru Poslanecké sněmovny nebo ne, vítězem více než sedmiměsíčních tahanic o podobu vlády je de facto sociální demokracie. Přispěli k tomu sám Topolánek, prezident Václav Klaus a část Občanské demokratické strany.  

 

Pokud Topolánkova vláda důvěru získá, bude neobyčejně slabá. A to nejenom proto, že to bude vláda opírající se o hlasy jednoho nebo několika nevypočitatelných sociálních demokratů, ale zejména proto, že vůdčí roli v takové vládě bude hrát vnitřně nejednotná ODS—navíc pod taktovkou politika, který byl svou stranou už víceméně odepsán.

 

Levicová opozice nemusí dělat téměř nic, aby takovou vládu znemožnila, což je vzhledem k poměrně dobrému programu i personálnímu složení vlády smutný paradox. Je například jisté, že každý významnější  krok ministra zahraničí Karla Schwarzenberga nebo ministra financí Miroslava Kalouska bude sledován a vzápětí podroben kritice ze strany té části ODS, která má se jmenováním těchto dvou ministrů problémy. Sám Topolánek bude terčem otevřených nebo podprahových útoků ze strany prezidenta i některých představitelů ODS. To vše v atmosféře, kdy média—a nejenom bulvární—budou přetřásat osobní život premiéra.

 

Řečeno jinak, tato vláda v případě úspěchu v hlasování o důvěře stráví značnou část své energie a času řešením problémů, které mají jen málo společného s tím, co skutečně dělá nebo by dělat mohla. Je dost pravděpodobné, že poměrně brzy padne. ČSSD by dokonce mohla  „konstruktivně“ některé kroky vlády podporovat a přitom sledovat, jak se celý vládní projekt hroutí pod tlakem části ODS, prezidenta i problémů premiéra.

 

Pokud vláda důvěru nezíská, bude to vítězství ČSSD jiného druhu. Ve třetím pokusu může hrát konstruktivní roli a ukázat veřejnosti, že ve velké koalici, která by velmi pravděpodobně tentokrát vznikla, nestojí o post premiéra. Paroubek by tak mohl dokonat svůj přerod z konfrontačního politika v politika hledajícího a nalézajícího konsensus.

 

Při tom všem by ČSSD mohla těžit z vnitřních nesvárů v ODS, které by následovaly po Topolánkově druhém neúspěšném pokusu. Boj o Topolánkovo následnictví totiž ODS nepochybně dále rozdělí. Už proto, že se mnozí vrcholoví politici ODS v posledních týdnech byli nuceni vyjádřit, zda náleží spíše k „topolánkovcům“ nebo křídlu pražského primátora Pavla Béma.

 

S trochou ironie je možné konstatovat, že si ODS tuto politickou kalamitu zaslouží. Její přední politici vůbec nepochopili, že v poměrném volebním systému neznamená první místo vítězství, jestliže strana neumí s takovým výsledkem zacházet. Od počátku bylo jasné, že jediným stabilním řešením povolebního patu je velká koalice, a že předčasné volby coby nejoptimálnější řešení jsou bez souhlasu ČSSD nerealistické. Politika je umění možného, ale ODS i její předseda se rozhodli jít po cestě víceméně „nemožného“. Každý, kdo se na takovou cestu vydá, ovšem riskuje znemožnění. A přesně to se ODS nyní děje.

 

MF Plus, 12.1.2007