Ujištění
českého prezidenta Miloše Zemana během jeho setkání s nejvyššími
představiteli komunistické Číny, že on i nová česká vláda plně respektují
teritoriální integritu Číny včetně toho, že k Číně neoddělitelně patří Tibet i
Taiwan, se bohužel může mnohým jevit jako čirý oportunismus.
Česko se
k tomuto kroku neodhodlalo po nějaké hlubší domácí diskusi, v níž by
se v této otázce, která se ve svých důsledcích vztahuje k identitě našeho politického uspořádání po
roce 1989, politici pokusili společně formulovat kompromis napříč
politickým spektrem. Je to krok veskrze vypočítavý, za nímž stojí jen snaha
zavděčit se ekonomicky mocné diktatuře tak, aby nám snad nějaké deklarované principy
nepokazily obchod s ní.
Je přitom
možné argumentovat, že Číně je úplně jedno, co si o její teritoriální integritě
myslí český prezident a vláda, kteří v pohledu čínských vůdců reprezentují zemi
o populační velikosti jednoho šanghajského předměstí. Obchodní kontrakty s ekonomicky
pragmatickou Čínou by nijak zásadně neohrozilo, kdyby český prezident
přinejmenším využil svého práva v této otázce mlčet.
Zemanovo
gesto, kterým navázal na podobné gesto ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, tedy
nebude mít nejspíš vůbec žádné reálné dopady na česko-čínské ekonomické vztahy,
i když Zeman je nejspíš přesvědčen o opaku. Bude mít ale dopady na to, jak
vnímáme sami sebe. Zapadá do tradic českého oportunistického poklonkování před
jinými mocnostmi v minulosti.
Po roce 1989
jsme se z této tradice pokusili vymanit tím, že mezi idejemi, kterými se
chtěl udržovat náš nový stát, byl boj za lidská práva a kritika režimů, které
vůči vlastním občanům používají metody u nás nechvalně známé z dob
bývalého režimu. Neznamenalo to, že s takovými režimy nemůžeme obchodovat.
Znamenalo to ale, že jsme připraveni nastavovat kritické zrcadlo autoritářské
politice jejich představitelů a pomáhat domácí opozici.
Nešlo o
nějaký bezhlavý lidskoprávní atlanticismus, jak se dnes této havlovské politice
posměšně říká v levicovém Černínu. Česko nebylo bezhlavým šiřitelem nějaké
lidskoprávní propagandy ordinované USA a Bruselem, ale vycházelo z vlastní
zkušenosti boje s totalitou.
A z čeho
vychází nyní? Jen z poníženého poklonkování před bezhodnotovými reáliemi
globálního trhu.
Údajně
levicový prezident tak jede do Číny coby pouhá politická fasáda českých
miliardářů a dalších podnikatelů,
z nichž leckteří sice oficiálně podnikají v Česku, ale sídlí v
daňových rájích nebo převádějí dividendy do zahraničí. A coby správná politická
fasáda, jejíž barvu lze pružně volit podle potřeb, deklaruje, že Česko má jen
jednu hodnotu – byznys.
Je ironické,
že takováto hodnot zbavená politika nachází primárně podporu v řadách české
sociálně demokratické levice. Její zahraničně politický tým sice tvrdí, že
Česká republika prý lidská práva neodvrhla, jen podporuje jejich širší koncept,
který klade důraz spíše sociální a ekonomická práva, než na ta tradiční.
Jenže kdyby
to byla pravda, prezident Zeman by v Číně jistě musel zmínit přinejmenším
to, že máme silné výhrady proti čínskému zneužívání otrocké a dětské práce i
otřesným sociálním podmínkám mnohých čínských pracujících. Nezmínil nic. Domů
symbolicky zamířil v soukromém letadle firmy patřící nejbohatšímu Čechovi.
Právo, 29.10.2014