Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Okupace, vstup vosjk, nebo bratrská pomoc?

Okupace, vstup vosjk, nebo bratrská pomoc?

Poslanecká sněmovna přijala usnesení, podle kterého byl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 aktem invaze a okupace a byl v rozporu s mezinárodním právem. S tím bude jistě souhlasit většina české i mezinárodní veřejnosti. Otázkou je, k čemu podobné pokusy politiků přijímat oficiální interpretace historických událostí dávno poté, co se staly, vlastně jsou.

Sněmovna svým usnesením sice možná chtěla říci jasné slovo v situaci, kdy jsme svědky pokusů interpretovat pražské jaro i jeho potlačení dosti svérázně v dnešním Rusku i u nás doma, zejména v podání některých politiků z KSČM. Jenže taková usnesení, jaké přijala PS, mají politický smysl v okamžicích, kdy se taková dějinná událost, jako je invaze, odehrává. Naopak vyznívají poněkud účelově a „prázdně“ padesát let poté.

Když někteří komunisté, jako třeba Stanislav Grospič, tvrdí, že šlo o násilný a tragický vstup vojsk, ale nikoliv o okupaci, protože tu byla Varšavská smlouva coby určitý rámec, a nedošlo u nás k demontáži vládních struktur moci ani k odzbrojování vojenských jednotek, asi se většina lidí podiví jeho poněkud trapnému žonglování se slovy. A zařadí si takové vyjádření do současného politického kontextu, v němž má KSČM svoje specifické místo. To samé platí o hlasech popisujících invazi i dnes jako akt bratrské pomoci, které slyšíme ze současného Ruska.

Usnesení PS sice potvrzuje, že většina zákonodárců takové interpretace odmítá, ale zároveň dává vcelku zbytečně oficiální politický punc interpretaci, kterou by měli dnes mít na starosti historici, a která by měla být ve veřejném mínění jakýmsi přirozeným výsledkem společenské diskuze.

Přijímání nejen usnesení, ale dokonce přímo zákonů, které nějakým způsobem oficiálně interpretují historii, je u nás přitom poměrně rozšířené. Kupříkladu “lex Beneš“ nebo „lex Havel“. Ten první stanoví, že se Beneš zasloužil o stát, ten druhý, že se Havel zasloužil o svobodu a demokracii.

Většina společnosti sice asi bude i s touto intepretací souhlasit, ale proč zmíněné zásluhy právně kodifikovat?  A jelikož se v obou případech jedná o zákony, nikoliv jen o usnesení, nabízí se vedle otázky, proč má Sněmovna vůbec zákonem vyjadřovat na historické události či zásluhy některých jedinců svůj názor, i otázka, zda třeba badatelé, či občané v hospodě, kteří by došli k závěru, že se Beneš podle nich o stát nezasloužil, nebo že Havel se nezasloužil o svobodu a demokracii, neporušují zákon.

Obzvláště paradoxní důsledky historického kutilství zákonodárců jsme si mohli v minulých nech zakusit, když se novináři i pamětníci věnovali nejrůznějším aspektům liberalizace společenských, kulturních i politických poměrů během pražského jara, přičemž jejich  popis nenavozoval dojem, že jsme přinejmenším od ledna do srpna 1968 měli co do činění s totalitou. Parlament v roce 2007 ale při zřizování Ústavu pro studium totalitních režimů definoval období totality jako celé období komunistické vlády v letech 1948 až 1989.

Ještě absurdnější je zákon o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993. V něm totiž zákonodárci definovali komunistický režim jako protiprávní a KSČ i komunistickou ideologii jako zločinné, ale nevyvodili z toho téměř žádné praktické důsledky kromě toho, že se nový demokratický režim má snažit napravovat některé spáchané křivdy. Komunistická strana tak existuje dodnes a někteří její členové vcelku otevřeně hájí politiku předlistopadové KSČ. Za zločiny zmíněné zákonem v podstatě nikdo nebyl odsouzen.

Jinými slovy, podobné zákony a usnesení, kterými se politici bezzubě snaží suplovat práci historiků a dalších vědců, jen historii víc zamlžují. A když takový zákon dokonce mluví o zločinnosti, ale není  přitom doprovozen konkrétními postihy, které by snad měly z páchání zločinů vyplývat, vnášejí navíc do společnosti právní a hodnotový relativismus. 

Novinky, 24.8.2018