Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Ondráček je simulakrum

Ondráček je simulakrum

Simulakrum je výraz, který značí formu bez obsahu, vyprázdněný obraz, prázdnou skořápku. Ve věku moderních médií, v němž hrají stále větší roli obrazy, které mají vzbuzovat především emoce, není o simulakra nouze.

Nic s tím nenaděláme, je to součást dnešního mediálního provozu. Problém nastává, když se nějaké simulakrum stane náhražkou za neochotu společnosti nastavit si nepokřivené zrcadlo. Takové simulakrum může sice mít mobilizující účinky, ale míjí se s podstatou věci.

Společenské emoce, které se rozpoutaly okolo zvolení komunistického poslance Zdeňka Ondráčka do čela sněmovního výboru pro kontrolu GIBS, jsou toho dobrým příkladem. Což o to, Ondráček, který se odmítl kát za to, že byl v roce 1989 členem pohotovostního policejního pluku a mlátil demonstranty, je z morálního hlediska problematickou volbou. Málokdo bude litovat, že byl protesty donucen k rezignaci.

Zůstávají ale otázky. Kupříkladu: proč se je část společnosti schopná zmobilizovat ve jménu symbolického odporu k něčemu, co by po téměř třech dekádách od pádu minulého režimu mělo být pasé, ale není schopná stejně rozhořčeně reagovat na reálné problémy? A nebyly protesty proti Ondráčkovi ve skutečnosti protesty proti Andreji Babišovi, proti němuž, s jeho třicetiprocentní podporou, se demonstruje hůře, než „oklikou“ přes antikomunismus?

Jak už si ve světle kauzy Ondráček povšimli někteří komentátoři, česká společnost zůstává zvláštním způsobem zahleděná do minulosti. Zatímco se ve světě dějí revoluční změny, k jejichž zachycení bychom měli napínat síly, u nás se jedna část společnosti nostalgicky do minulosti utíká a druhá část ji dál dosti neproduktivně, neboť zpolitizovaně „řeší“.

Podobně část československých demokratů ještě na začátku 30. let „řešila“ Rakousko-Uhersko. Uniklo jim tak, že se formuje jiná, mnohem vážnější hrozba československé státnosti a demokracii.

U nás nyní zejména demokratická pravice dál mobilizuje svoje příznivce k protestům s pomocí poněkud komiksové verze antikomunismu, s jejíž pomocí se politicky legitimizovala v 90. letech. Skutečnou politickou hrozbou je přitom vzestup extrémní pravice a nedemokratického populismu. A obecnější vážnou výzvou pak vše, co souvisí s globalizací i rozvojem nových technologií.

Když si Tomio Okamura přivezl nedávno do Prahy plejádu vůdců evropské krajní pravice, sešlo se sotva pár stovek demonstrantů. Proti Ondráčkovi, jehož minulost může být po právu leckomu trnem v oku, ale který je spolu s KSČM ve srovnání s krajní pravicí de facto součástí tradiční demokratické politiky, demonstrovaly desetitisíce lidí. Je to simulakrum, za jehož fasádou nám možná zatím ujíždí vlak, v němž se dějí opravdu závažné věci.

Právo, 14.3.2018