Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Opravdu výjimečná česká trapnost

Opravdu výjimečná česká trapnost

Udatný vládní tým z České republiky, který nás reprezentoval na summitu Evropské unie v Bruselu, obohatil dějiny světové politiky o tzv. českou výjimku.

 

Představitelé EU se na summitu dohodli, že po nedávném zamítnutí Lisabonské smlouvy v irském referendu je dobré pokračovat s ratifikací smlouvy v zemích, jež smlouvy ještě neratifikovaly. „Česká výjimka“ spočívá v tom, že u nás se zatím ratifikovat nebude, protože smlouva byla nedávno poslána senátory za Občanskou demokratickou stranu k Ústavnímu soudu, který má posoudit, zda je v souladu s Českou ústavou.

 

Pochopit světodějný význam „české výjimky“ není snadné.  Nejspíš znamená, že česká vláda obnoví proces ratifikace, když Ústavní soud rozhodne, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou, čímž  nám vlastně Topolánkův tým nesděluje nic jiného než to, co--i bez výjimek--platí v případě Německa. Tam totiž již ratifikovaná smlouva čeká na přezkum Ústavním soudem, a pokud soud rozhodne, že je smlouva neslučitelná s německou ústavou, nemůže vstoupit v platnost.

 

Možná vláda ale míní, že i navzdory případnému rozhodnutí Ústavního soudu ve prospěch smlouvy bude teprve přemýšlet, zda obnovit ratifikaci smlouvy, ačkoliv ratifikace je jenom pozastavena a měla by se vlastně automaticky znovu rozjet, rozhodne-li Ústavní soud, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavou.

 

Jako vodítko by mohly posloužit i tajuplné výroky premiéra, který na začátku summitu pravil, že by si na ratifikaci smlouvy u nás nevsadil, zatímco na konci summitu by si už vsadil—i když ně velký obnos. Ještěže máme ve světě, v němž nás ohrožuje bruselská hydra, takové politické vůdce!

 

„Česká výjimka“ se ovšem po právu může leckomu jevit i jako tradiční česká kulišárna, nebo, chcete-li, alibismus. Topolánek jel do Bruselu s oportunistickou nadějí, že mu irské „ne“ umožní se smlouvou dále nezabývat, neboť je pod tlakem své euroskeptické Občanské demokratické strany a eurofóbního prezidenta Václava Klause. I z premiérových úst zazněla silácká prohlášení, z nichž ovšem vyprchala rezolutnost v okamžiku, kdy hrdinští obranáři českých národních zájmů narazili v Bruselu na Evropu.

 

Češi rychle ztratili odvahu smlouvu úplně pohřbít, zároveň ale nemohli jet domů s tím, že se v Bruselu zase jednou rozpustili jako kostka cukru v kávě. Vyjednali tedy „českou výjimku“, jež vlastně spočívá pouze v tom, že do oficiálního výstupu ze summitu byla zařazena informace, kterou celá EU dávno zná—tedy, že Lisabonskou smlouvu zkoumá náš Ústavní soud. Bravo!