Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Osmičkový rok jako přehlídka národních traumat

Osmičkový rok jako přehlídka národních traumat

Češi jsou hluboce rozpolcený národ. Dějiny se na našem území různým způsobem zauzlovaly a výsledkem je, že téměř každé důležité výročí vyplaví na povrch nejrůznější složitá  národní dilemata nebo přímo  traumata. A jelikož se shodou zvláštních okolností odehrála velká část těch nejdůležitějších historických událostí v letech končících číslem osm, je tento osmičkový rok přehlídkou národních dilemat a traumat.

Každá v něm připomínaná historická událost národ nějakým způsobem dělí, spíše než spojuje, což se pak projevuje v tom, že se oslavy či piety mění často v protesty a demonstrace. Lehkou úlohu nemají zejména vrcholní politici, protože ať už u příležitosti toho kterého výročí pronesou cokoliv, popřípadě se rozhodnou mlčet, vyprovokují nepřátelskou reakci části veřejnosti.

Abychom byli konkrétní, první osmičkové výročí tohoto roku nám připomnělo komunistický puč z února 1948. Dalo by se předpokládat, že po pádu komunistického režimu v roku 1989, nebude problém nahlížet na toto výročí jednotně. Vždyť kdo by neocenil, že jsme se zbavili nesvobody i okupačních vojsk. Jenže žijeme v zemi, kde i třicet let po pádu komunistického režimu působí komunistická strana, a kde nemalá část společnosti vzpomíná na dobu před rokem 1989 s jistou nostalgií.

Mnoho starších lidí, a nemusí to být jen bývalí komunisté, je dodnes v zajetí mentálních stereotypů komunistické éry. A mnoho dalších, kteří možná nebyli příznivci bývalého režimu, vidí pro změnu ve světle poněkud divoké polistopadové transformace nový demokratický režim i tržní hospodářství natolik kriticky, že jsou ochotni relativizovat nedostatky režimu minulého.

Tato schizofrenie národní mysli není ovšem nic nového. Je možná škoda, že jsme si v květnu důkladněji  nepřipomínali výročí druhé pražské defenestrace z roku 1618, která byla předehrou ke třicetileté válce, a v českých zemích pak k habsburské rekatolizaci. Hluboké schizma, které tím vzniklo v národní mysli, se pak projevovalo ještě během první republiky, která se politicky hlásila spíše k husitství coby začátku české reformace. A karikatury rozdělení Čechů na zastánce husitských tradic v podobě hesla „Češi proti všem“ a panevropských katolických tradic jsou s námi dodnes v podobě politických sporů o národní suverenitu či obecněji našich vztahů k Evropské unii.

Hlubokými traumaty jsou i právě připomínané výročí invaze vojsk varšavské smlouvy a nadcházející osmdesáté výročí mnichovského diktátu. Národ je rozdělen zejména v pohledu na to, zda jsme se měli v obou případech bránit, zda příliš snadná kapitulace nepokřivila na generace národní charakter.

A v případě pražského jara jsou zde pak ještě další dilemata. Kupříkladu zda šlo o experiment dějinného významu nebo jen o epizodu v dějinách nereformovatelného komunismu. Anebo zda máme toto období relativní svobody nahlížet jako součást totalitní éry, kterou čeští zákonodárci při zřizování Ústavu pro studium totalitních režimu definovali jako nepřetržité období ohraničené lety 1948 a 1989.

Zdánlivě nejméně kontroverzním ze všech osmičkových výročí je připomínka vzniku Československa v roku 1918. Jenže i zde si s námi dějiny pohrávají, protože stát, jehož vznik slavíme, už neexistuje. Což jistá část společnosti může považovat za důkaz jeho neživotnosti. A jiní mohou poukazovat na to, že za prvních sto let národní nezávislosti, jsme si z různých důvodů dokázali vládnout sami zatím jen zhruba polovinu tohoto času. A jistě zazní i hlasy, že i ono zhruba půl století, kdy jsme si vládli bez Berlína nebo Moskvy, ukazuje (třeba v podobě současných politických poměrů), že si vládnout příliš neumíme a zároveň ani neumíme produktivně spolupracovat v rámci nadnárodních celků, jako je EU, do nichž jsme vstoupili svobodně.

Skoro by se chtělo říct, že vzhledem k rozpolcenosti národní mysli, není divu, že je každé letos připomínané kulaté výročí obklopeno kontroverzemi a protesty.  Možná mají tyto kontroverze jistý terapeutický účinek, ale nejspíš si všichni oddechneme, až bude rok 2018 za námi.

ČRo Plus, 23.8.2018