Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Ostnatý drát máme v hlavě

Ostnatý drát máme v hlavě

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že až třem čtvrtinám Čechů by v reakci na uprchlickou krizi nevadilo znovuobnovení hraničních kontrol a zrušení volného pohybu osob v rámci schengenského prostoru i za cenu, že by nepohodlí při cestování do jiných zemí Evropské unie, jako jsou pasové kontroly a čekání ve frontách na hranicích, postihlo i našince.

Mnozí se ptají, odkud strach, který vede lidi k ochotě dobrovolně se vzdávat tímto způsobem svobody, pramení. Možných vysvětlení je  mnoho: od komplikované historie nesamozřejmého národa, který se po staletí obával o svou existenci, až po skutečnost, že Češi po sérii etnických čistek ve 20. století ztratili v prostředí relativně vysoké etnické homogenity schopnost tolerovat vedle sebe ty „ostatní“ a konfrontovat se s nimi produktivně jako s jakýmisi zrcadly vlastních nedostatků.

Výše zmíněný průzkum ale poukazuje ještě na něco jiného. Zdá se, že během čtyř dekád komunismu se hned několika generacím Čechů hluboce zaryl pod kůži mentální stereotyp, který vytvářely hranice oplocené ostnatým drátem a poseté strážními věžemi. Mnozí byli sice nespokojeni s tím, že tyto hranice existovaly nejen kvůli údajným možným narušitelům zvenčí, ale i kvůli tomu, aby svobodně nemohli ven cestovat i Češi, ale zároveň fungování země coby jakéhosi velkého koncentračního tábora mnohým dávalo pocit, že žijí v bezpečí.

Po roce 1989 se zdálo, že naprostá většina lidí uvítala svobodu, k níž patřilo i postupné odbourávání hranic a nejrůznějších restriktivních právních omezení, včetně těch bránících svobodnému pohybu lidí. Mnoho Čechů toho začalo využívat ke svobodnému cestování i k práci v zahraničí, a nemálo cizinců se postupně, a vcelku nenápadně usadilo u nás.

Zároveň ale v české kotlině zůstávala jakási ostražitost ke všemu, co přicházelo zvenčí. Odtud pramení opatrné postoje mnohých Čechů k Evropské unii či odpor k přítomnosti cizích vojenských jednotek na našem území. Zejména každá větší krize, které musíme čelit spolu se zbytkem západního světa, jehož jsme se po roce 1989 stali formálně opět součástí, vyvolává u nás až jakousi křečovitou reakci v podobě volání mnohých lidí po návratu do bezpečí národního státu.

Ukazuje se, že jedním z podstatných rysů českého postkomunismu je, že mnozí lidé, kteří strávili svůj celý život nebo jeho podstatnou část v komunistickém režimu, s jeho rituály, jistotami i kulturními kódy, se po změně režimu v roce 1989 najednou octli de facto na území nikoho. Přijali sice rituály demokracie, ale kdykoliv se nároky žití ve svobodě stanou příliš složitými, utíkají se k mentálnímu stereotypu země oplocené ostnatým drátem coby symbolu bezpečí.             

 Průvodním rysem je i rozšířená nostalgie mezi lidmi, kteří strávili podstatnou část života v komunismu, po kultuře a dalších produktech z dob bývalého režimu, což je pro tuto ztracenou generaci svého druhu hledání ztraceného domova. Když k nám přijdou běženci, kteří byli vypuzeni ze svých domovů válkami či chudobou, sráží se chápání jejich situace ze strany našinců s jejich vlastní vykořeněností v prostředí svobodných demokratických poměrů, jejichž nárokům  a komplexnosti mnozí nerozumí a nikdy se s nimi nesmířili.

Jakousi zkratkovitou reakcí pak je pak volání, ať jdou ti „cizí“ pryč, a pokud nepřestanou dotírat, ať se obnoví hranice, které nám kdysi zaručovaly takové bezpečí. A to nejen proto, že k nám nemohl hned tak každý, ale i proto, že oplocené hranice vytvářely dojem , že se řídíme vlastními pravidly, do kterých nám svět—přinejmenším ten za srozumitelným teritoriem sovětského bloku--nemá co mluvit. Ostnatý drát coby symbol bezpečí spíše než symbol vlastní nesvobody má prostě mnoho našich spoluobčanů i dnes, po čtvrtstoletí života v demokracii, stále kdesi v hlavě. 

 ČRo Plus, 9.9.2015