Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Otazníky nad českou zahraniční politikou

Otazníky nad českou zahraniční politikou

Současnou zahraniční politiku České republiky lze nazírat ze dvou velmi rozdílných úhlů. Jako příklad kladného hodnocení zahraniční politiky lze uvést třeba redaktorku Hospodářských novin Lenku Zlámalovou, která nedávno neváhala optimisticky napsat, že vláda Mirka Topolánka přivodila „civilizační proměnu“ v domácí i zahraniční politice.

 

Česká republika si prý buduje „pozici spolehlivého spojence s jasným názorem.“ Vláda vyjednává o americkém radaru, neváhá se ozvat proti rakouským blokádám a sebevědomě odpovídá Rusku. Brání prý také důsledně národní zájmy, neboť se nebojí mít výhrady k Evropské ústavě, žaluje Evropskou komisi (EK) kvůli emisním povolenkám či dokonce použila v Unii práva veta kvůli spotřební dani z piva.

 

 

Skeptickým okem

 

Existuje ale i o poznání skeptičtější pohled, jehož kontury nastínila nedávno bruselská zpravodajka Lidových novin Kateřina Šafaříková takto: „Kvůli přibývajícím europřestřelkám mezi Prahou a Bruselem začínáme být trochu směšní. Řeknou vám to zástupci členských států při unii, ne nevýznamní lidé z komise, a se sklopením očí a lehkým začervenáním i samotní Češi. Ne proto, že protestujeme. Ale jak protestujeme.“

 

Šafaříková upozorňuje, že žaloby na rozhodnutí EK, které Česká republika podává, nemají šanci na úspěch. A problematické je i rozhodnutí vybojovat spolu s Polskem bitvu za takové změny v systému evropského hlasování, které jdou proti konsensu ve zbytku Evropy.

 

Šafaříková píše, že pokud se chce pražská vláda do takové bitvy pustit, měla by si uvědomit následující: „Zaprvé, žádný model hlasování neudělá z Česka velmoc. Zadruhé, téma je natolik zásadní, že pokud to kabinet myslí vážně, musí to myslet vážně a vydržet až do konce.“ Protože je více než pravděpodobné, že Česká republika nemá žádnou šanci spolu s Polskem alternativní systém hlasování prosadit, ba to snad ani nemyslí vážně, „získáváme nálepku těch, co dělají bububu, ale neškodné.“

 

K tomu lze dodat, že taková nekoherentní politika jen těžko udělá z naší země spolehlivého partnera. I kdybychom přijali argument Zlámalové, že jsme se stali spolehlivým spojencem, je třeba se zeptat „spojencem koho“? Naše snaha být spolehlivým spojencem USA evidentně není balancována spolehlivostí ve vztazích v rámci EU. A pokud jde o naše názory, zdá se, že pohledy na jejich „jasnost“ se velmi liší.

 

 

Zahraniční selhání v minulosti

 

To, co se děje v české zahraniční politice, může být oprávněným důvodem k obavám zejména při pohledu do historie. Je totiž zřejmé, že Češi mají opakovaně tendenci přeceňovat svůj vliv i význam v mezinárodním společenství. První republika skončila neslavně i proto, že česká zahraniční politika pod vedením Edvarda Beneše nedokázala vyjednat realistická spojenectví.

 

Nebo, řečeno jinak, vytvořená „spojenecká“ pouta se nakonec ukázala příliš slabá. Ukázalo se, že na Československu, o němž Češi měli tak vysoké mínění, v Evropě nikomu příliš nezáleží.

 

Na špatného koně vsadila česká diplomacie i během druhé světové války a těsně po ní. Ač lze chápat Benešovo zklamání ze západních spojenců, příklon jeho exilové vlády k Sovětskému svazu se nám nakonec krutě vymstil.

 

Po válce existovala ještě jistá naděje, že by se mylnou sázku na Stalina mohlo podařit neutralizovat přijetím Marshallova plánu, ale i tehdy česká politika nakonec selhala.

 

O selhání lze mluvit i v období Pražského jara, kdy reformní komunistické vedení Československa získalo určitou míru nezávislosti na Moskvě. Bylo to opět zčásti mylné přesvědčení o světové výjimečnosti „socialismu s lidskou tváří“, které vedlo k nerealistickým předpokladům, že Moskva nakonec vše nějak pochopí a Západ nenechá náš „světoborný“ experiment padnout.

 

 

Porevoluční zahraniční politika

 

Po pádu komunismu měla země v zahraniční politice určitý oddychový čas, protože stejně jako v prvních letech první republiky byla nejrůznější zahraničně-politická selhání neutralizována neobvyklým mezinárodním věhlasem prezidenta země. Pokusy rozbíjet visegrádskou spolupráci z pozic „české výjimečnosti“ tak byly ve světě považovány spíše za zaškobrtnutí než za signály budoucích trendů.

 

Až do loňského roku vznikala zahraniční politika v prostředí domácí politické rovnováhy, v níž se nejprve navzájem neutralizovali prezident Václav Havel a premiér Václav Klaus.

 

Později se rovnováha udržovala v rámci komplikovaného trojúhelníku Havel-Zeman-Klaus. Po nástupu Klause do prezidentského úřadu se vlivy na zahraniční politiku vyrovnávaly v souboji Klause se sociálně demokratickými premiéry.

 

České zahraniční politice byla sice po právu vyčítána občasná neschopnost mluvit v rozhodujících okamžicích jedním hlasem, ale neustálé vyrovnávání sil na nejvyšší úrovni vytvořilo prostor pro zahraničně-politické profesionály, jako byl například hlavní vyjednavač o českém vstupu do Evropské unie Pavel Telička.

 

 

Návrat k sebestřednosti

 

Konec této éry v podobě vzniku ideologicky víceméně jednotné osy reprezentované současnou vládou a prezidentem může možná někomu po letech pracného vyrovnávání sil po právu připadat jako závan čerstvého větru. Jenže se bohužel zdá, že je tento obrat spojen i s návratem přesvědčení o „české výjimečnosti“ a dalších neduhů, které nás v minulosti přivedly do malérů.

 

Místo toho, aby – podobně jako třeba Slovinsko nebo baltické země – využila Česká republika vstupu do EU k nenápadné ale poctivé práci na zlepšování svého postavení a plnění všech kritérií, rozhodla se zpochybňovat proces další evropské integrace z  ideologických pozic. V evropském kontextu vsadila na těsnou spolupráci s nevypočitatelným Polskem, které má – už kvůli své velikosti i historii – v Evropě zcela jiné postavení i zájmy než naše země.

 

Česká diplomacie také vsadila na utužování bilaterálních vztahů s USA, což by bylo v pořádku, kdyby iniciativy, jako je umístění americké protiraketové základny v Čechách, nebudily u mnohých evropských spojenců oprávněné obavy, že se ve skutečnosti jedná o snahu torpédovat evropskou spolupráci.

 

Českou loajalitu k evropskému projektu, jakož i částečně k NATO, přitom zpochybňuje nikoliv samotná radarová základna, ale spíše styl vyjednávání o ní, který se příliš neohlíží na mínění ostatních Evropanů.

 

To vše je pepřeno veřejnými deklaracemi o tom, že „víme, co děláme“. Spolu s Polskem v poslední době neustále Unii udílíme jakési „lekce“. Češi na sebe zase jednou vzali poněkud mesianistické poslání změnit svět k obrazu svému, přičemž ovšem, jak upozorňuje Šafaříková, nejsou důslední ani v tomto bodě, takže je nakonec nebere skoro nikdo vážně.

 

Český vyjednavač o Euroústavě Jan Zahradil sice opakovaně ujišťuje, že jsme si prý vydobyli svými postoji větší respekt, a kritiku odmítá coby „poslední křeče eurofederalistů“, jenže z Bruselu a hlavních měst Evropy přicházejí jiné signály. Na současnou českou zahraniční politiku se tam dívají s rostoucím skepticismem. Kdybychom se zamysleli nad svou vlastní historií, možná bychom pochopili proč.

 

PubWeb-iHNed, http://pubweb.ihned.cz/