You are here: Home Members redaktor's Home Pandemie koronaviru ukazuje spíše slabiny než sílu národních států

Pandemie koronaviru ukazuje spíše slabiny než sílu národních států

S tím, jak národní státy přijímají drastická opatření, aby zabránily dalšímu šíření nemoci COVID-19, způsobené novým koronavirem, začaly se rojit úvahy, že krize předznamenává konec globalizace a ukazuje, že národní stát zůstává nejvíce akceschopnou institucí. V populisticko-nacionální části politického a komentátorského spektra se dokonce objevují úvahy, že současná krize vyústí do oslabení nebo konce Evropské unie.

Tyto úvahy ovšem neodrážejí to, co se děje před našima očima. Je pravda, že národní státy jeden po druhém začaly na vlastní pěst omezovat volný pohyb lidí i shromažďování, rušit výuku ve školách, či zavírat hranice, jenže žádné z těchto opatření není skutečným řešením problému, ale jen snahou zmírnit průběh epidemie, či ji rozložit do delšího časového rámce.

Politikům za zavřenými národními hranicemi tato opatření dávají na čas velkou moc, jenže by nám nemělo uniknout, že při současné dělbě práce v globální ekonomice, nakonec jednotlivé národní státy bojují, často bez velkých úspěchů, s jinými státy o zajištění dodávek ochranných  a zdravotnických pomůcek, které se nevyrábějí u nich doma. O život tak zbytečně přišla spousta nakažených, včetně zdravotnického personálu.

Samotná epidemie neskončí tím, že se podaří zásluhou vzájemně nekoordinovaných drastických opatření národních vlád výrazně snížit výskyt koronaviru v té které zemi, ale teprve až se podaří ji omezit v globálním měřítku. A v úplně vítězství lze doufat, jen když se mezinárodním týmům vědců podaří najít vakcínu.

Nedostatečnost současného způsobu boje s koronavirem, v němž se národní státy pokoušejí čelit monumentální globální výzvě v podobě pandemie koronavitou na vlastní pěst, lze pěkně ilustrovat na českém případě. Česká vláda jednala velmi razantně. Nečekala, zda se vynoří nějaká evropská řešení, a zřejmě se jí vskutku podařilo omezit šíření koronaviru lépe než některým jiným zemím.

Jenže po této fázi boje s koronavirem přijde další v podobě snah o nastartování normálního života  a hospodářství, které utrpí obrovské ztráty. Země, jako je ta naše, jejíž prosperita závisí na exportu, ovšem bude muset stejně čekat na to, až se vrátí k normálu Německo a další země, kam proudí český vývoz.

Použijeme-li si k popisu současné situace válečnou terminologii, která v poslední době kvete, lze říct, že se národní státy zakopaly na čas do vlastních zákopů, v nichž ve válce s virem dosahují různých výsledků, ale až pandemie odezní, neobnoví se ekonomický růst a normální život tak, že ve svých zákopech dál zůstanou. Nejsou soběstačné, budou muset spolupracovat. Možná ještě intenzivněji než dřív, pokud budou chtít, aby obnova byla rychlá.

Navíc už teď je jasné, že současná striktně národní řešení krizi spíše prohlubují, než aby usnadňovaly boj s ní. I tolika lidmi dnes kritizovaná Evropská unie toho mohla udělat podstatně více, kdyby měla v oblasti zdravotnictví a boje s pandemiemi už dnes více pravomocí. To, že ji členské státy takovými pravomocemi nevybavily, a pandemii se pokouší zastavit na vlastní pěst, jen zvětší hospodářské škody.

Po skončení pandemie se především ukáže, že současný systém, v němž se naše ekonomická prosperita odvozuje od globálně propojené ekonomiky, v níž v planetárním meřítku proudí zboží i lidé, ale který přitom nemá globálně fungující nástroje pro řešení výzev a krizí planetárního rozsahu, je nedostačující, a budou se hledat účinnější globální instituce a regulace.

Je možné, že politikům v některých národních státech jejich současná mimořádná moc zachutná, a nebudou se jí chtít hned tak vzdát. Jenže pokud je občané jejich zemí nedonutí, aby se snů o dělání politiky z národních zákopů i v době po pandemii rychle nevzdali, bude to rychlá cesta k ekonomickému i politickému úpadku.

 

ČRo Plus, 26.3.2020