Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Pánové, vzpamatujte se!

Pánové, vzpamatujte se!

Premiér Mirek Topolánek tvrdí, že předseda sociální demokracie Jiří Paroubek je (duševně) „nemocný člověk“, neboť chce, aby byl Topolánek odsouzen v souvislosti s podnikáním ve firmě VAE. Paroubek naopak tvrdí, že (duševně) nemocný je Topolánek, protože se mu rozpadl osobní život a nyní se mu rozpadá i politická kariéra; měl by prý odstoupit. Topolánek míní, že ho chce ČSSD zničit, aby v čele ODS stanul někdo, s kým se bude lépe jednat.

Zahraniční investoři a novináři, s nimiž občas mluví autor těchto řádek, se v české politice už vůbec nevyznají; v soukromých rozhovorech mnozí nešetří jízlivými poznámkami na adresu politiků, jejichž nejviditelnějším politickým výkonem je to, že se navzájem posílají do blázince. Mají pravdu. I většina české veřejnosti se na současné politické divadlo dívá s útrpným údivem.

Lze pochopit, že Paroubek je ještě stále rozhořčen obviněními o svých údajných kontaktech s organizovaným zločinem z úst Mirka Topolánka a později v tzv. Kubiceho zprávě. Lze také pochopit, že Topolánek je ještě stále rozhořčen Paroubkovým povolebním projevem, v němž přirovnal volební vítězství ODS k situaci v roce 1948. Nebo tím, že Paroubek zmařil jeho pokus o sestavení koaliční vlády a později vyjednával za jeho zády s lidovci.

Jenže vrcholový politik, který má v případě volebního úspěchu vést zemi, by se měl kontrolovat - zejména v situaci, kdy není jasného vítěze, a politici by tudíž spolu měli o to více mluvit. Ač stabilní vláda nemůže vzniknout bez nějaké dohody ODS a ČSSD, předsedové obou stran se chovají jako dvě děti, z nichž se každé snaží přesvědčit dospělý svět (veřejnost), že jedině ono má pravdu. V pomyslném pískovišti si vztekle navzájem rozkopávají své pískové hrady.

Přičemž, abychom byli féroví, méně se je ochoten dohodnout ten větší. Tři měsíce po volbách nás žene k volbám dalším. A o čem mají tyto volby rozhodnout? Nenechme se mýlit: nikoliv o prioritách státu. Mají ukázat, že jeden z obou pánů má větší „pravdu“.

Bohužel jim v tom silně sekundují mnozí tvůrci veřejného mínění. Někteří nás poučují, že je dobře, když se znepřátelené strany nemohou na ničem dohodnout, protože jenom tak může být v demokracii ideově jasno! Sliby voličům se prý mají skálopevně držet.

Co na tom, že v systému poměrného zastoupení, jako je ten český, má politika okolo voleb dvě fáze: nejprve boj o voliče a pak snahu vytvořit stabilní vládu (která ale může vzniknout jen na základě dohody dvou nebo více stran). V první fázi jde o oslovení voličské menšiny (protože žádná naše strana nemá podporu většiny voličů), v druhé o nalezení kompromisu pro občanskou většinu. První fáze je založena na konfliktu, druhá na dialogu.

Problém spočívá v tom, že naši politici „umí“ jen fázi první. Dospělé veřejné mínění, reprezentované médii, by jim řeklo, ať se spolu naučí mluvit. Bohužel mnoho přihlížejících, jak se zdá, mylně doufá, že jedna z bojujících stran nakonec pískoviště vyklidí nebo že nové volby tentokrát jasně rozhodnou.

Podle jedné ankety si nové volby prý přeje 80 procent oslovených manažerů. Ponechme stranou, že většina manažerů volí ODS a kopírují její názory. Zajímavější bude sledovat, co lidé, kteří zastávají tento názor, budou dělat, když v případných nových volbách získá většinu ČSSD s komunisty. V každém případě nás ale neochota vrcholových politiků domluvit se, doprovázená trapnými osobními urážkami, už teď vede k řešení, které bude mít pro českou politiku hodnotu rozkopaného pískového hradu.

Právo, 15.9.2006