Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Papež a modernita

Papež a modernita

Argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio, který byl zvolen papežem římskokatolické církve a přijal jméno František, pro mnohé katolíky jistě reprezentuje cosi jako revoluci. Je prvním papežem z  Latinské  Ameriky, prvním papežem z řádu Jezuitů. Některé zdroje též mylně uvádějí, že je prvním papežem ze španělsky mluvící země.

Nicméně i tento populární omyl dokládá, že „revolučnost“ nového papeže spatřují mnozí především v (geo)politické symbolice. V Latinské Americe dnes žije největší počet katolíků na naší planetě a důležitým tématem tohoto kontinentu je chudoba. Latinskoamerický papež, jehož tématy jsou starost o chudé a sociální solidarita, je tedy v symbolické rovině mužem na správném místě.

V symbolice navazuje mnohem více na Jana Pavla II., který ztělesňoval pád komunismu, lidská práva a překonání bipolárního světa, než na poněkud suchého, i když intelektuálně zdatného Benedikta XVI. Ten se nyní zdá být jen dočasným kompromisem mezi dvěma papeži, kteří reprezentují  poněkud dynamičtější tvář římskokatolické církve.

Pro ty z nás, kdo k římským katolíkům nepatří, se ovšem bohužel i politická  „revolučnost“ jak Jana Pavla II., tak Františka I., může jevit jako poněkud nedostatečná. Hlavním problémem římskokatolické církve v době modernity totiž není, z které země pochází papež a co (geo)politicky symbolizuje, nýbrž silně patriarchální charakter církve i její jisté zamrznutí ve středověkých rituálech a praktikách, jako je třeba kněžský celibát.

Jako jediný vysoký církevní hodnostář měl zatím odvahu se možnou souvislostí celibátu a současné vlny pedofilních skandálů v církvi  zabývat kardinál Schönborn, vídeňský arcibiskup, který byl zmiňován i jako kandidát na příštího papeže. Teprve čas ukáže, zda důležitější pro věrohodnost církve by nebyla například diskuse, kterou se okolo celibátu a sexuálních skandálů snažil rozpoutat právě on, než zda je papež z Latinské Ameriky.

Výraznou slabinou římskokatolické církve v současném světě je také postavení žen v její hierarchii.  Schönborn  napsal, že je třeba zjistit, jak moc ovlivnila sexuální revoluce 60. let dnešní životní styl. Máme-li najít odpověď, bude to podle něj  od církve vyžadovat mimořádnou dávku poctivosti a upřímnosti.

Když už je ale řeč o symbolice, lze namítnout, že když o hlavě církve rozhoduje ve středověkém tajnosnubném rituálu konkláve 115 postarších mužů, kteří i v ostatních oblastech církevního života mají hlavní slovo, „mimořádná dávka poctivosti“ ve vztahu ke komplexním nárokům modernity, která usiluje o nejrůznější druhy emancipace, se těžko hledá.

Je možná příznačné, že Latinská Amerika je na jedné straně kontinentem s největším počtem římských katolíků, ale zároveň  tam raketově roste počet různých evangelických a protestantských církví,  z nichž většina je více otevřena nárokům modernity, včetně demokratického rozhodování,  role žen a postojů k homosexuálům. Takovou míru otevřenosti šestasedmdesátiletý František I. při vší úctě, zdá se, nepředstavuje. Na skutečné změny v římskokatolické církvi si proto budeme muset nejspíš ještě počkat.

Právo, 15.3.2013